Násilí a válčení lovců-sběračů

V evropském myšlenkovém prostoru se v novověku objevily dva protichůdné názory na povahu lidí před nástupem civilizace. Jean-Jacques Rousseau zastával názor, že lidé v přirozeném stavu jsou svobodní a mírumilovní. Naopak Thomas Hobbes tvrdil, že „primitivní“ člověk žije surově a vede válku všech proti všem a dobrodiním a spásou je pro něj nástup státu. Není divu, že se tyto myšlenky v té době objevily, evropská zámořská expanze znamenala nejen objev nových území, ale též setkání s jejich obyvateli. Mořeplavci přinášeli fantastické zprávy o cizích krajích. Jednu z nich publikoval Francouz Luis Antoine de Bougainville – život na ostrově Tahiti se mu jevil jako místo, kde žije Rousseauem popisovaný „ušlechtilý divoch“.

Možná i proto antropologie dlouho pohlížela na aliterární lovecko-sběračské společnosti jako na klidné, bezkonfliktní a neválčící. Typickou ukázkou lovců-sběračů neznalých válek a násilí měli být kalaharští !Kungové. Elizabeth Marshall o nich vydala knihu s názvem Mírumilovní lidé (1959), pozdější výzkumy však odhalily, že i oni znali konflikty. !Kungové jsou jednou ze skupin ‚Sanů‘,¹⁾ které všechny žily lovecko-sběračským způsobem. Skupina obývající Dračí hory po sobě zanechala impozantní skalní kresby, mnohé z nich zachycují i boje a zbraně. Nejstarší zobrazení ozbrojených konfliktů mezi lidmi je mimochodem datováno až do doby před deseti tisíci lety. Že byly válka a násilí přítomny i v lovecko-sběračských společnostech, dokládá kolektivní monografie Násilí a válčení lovců-sběračů (Academia 2026), kterou pro vydání připravili Mark W. Allen a Terry L. Jones. Jednotlivé kapitoly jsou založené na nejnovějších poznatcích získaných archeology a antropology ve všech kulturních areálech.

Mark W. Allen a Terry L. Jones eds.: Násilí a válčení lovců-sběračů

Překlad Roman Šolc, Academia, Praha 2026, 492 s., ISBN 978-80-200-3683-4

Toto dílo představuje důležitý příspěvek pro antropologické porozumění násilí a válce; válka totiž pro antropologii dlouho nebyla významným oborovým tématem. Mohlo to být právě kvůli oné stereotypní představě „ušlechtilých divochů“, ale bylo to i tím, že odborníci měli jen vzácně příležitost pozorovat války přímo při terénním výzkumu.

Zájem o antropologické studium války se objevil až v šedesátých letech 20. století. Tehdy uskutečnil americký antropolog Napoleon Chagnon výzkum mezi jihoamerickými Janomámy a v následujících studiích a knihách tvrdil, že u nich probíhá endemické násilí. Chagnon vzpomínal, jak měl ještě jako doktorand přednášku o Janomámech pro studenty. Když skončil, na chodbě jej zastavila garantka semináře se slovy, že něco takového by se studentům říkat nemělo, aby nezískali špatný dojem. I tato historka dokládá, jak hluboce byl mýtus „ušlechtilého divocha“ v antropologickém myšlení zakořeněný. Tento stereotyp o lovecko-sběračských společnostech platil částečně i v archeologii. Jak trefně poznamenal Lawrence Keeley v knize Válka před civilizací (1996), když se najde v hrobové výbavě sekera, neznamená to nutně, že dotyčná osoba uměla skvěle štípat dříví.

Autoři se museli vypořádat s terminologickým vyjasněním subsistenční strategie lov a sběr. Aby mohli provádět srovnání mezi jednotlivými skupinami, rozlišili lovce sběrače a polousedlé lovce-sběrače. První vedli vysoce mobilní způsob života, neexistovala u nich pevná sociální stratifikace a majetkové rozdíly. Typickými zástupci byli zmiňovaní !Kung ‚Sanové‘. Polousedlí lovci-sběrači vedli částečně usedlý život ve vesnicích, lovili a sbírali ve svém přírodním prostředí, rozvinula se u nich společenská hierarchie a skladovali potraviny. Polousedlé lovce sběrače bychom našli například na Nové Guineji.

Autoři dokázali dobře podloženými studiemi přesvědčivě vyvrátit ustálenou představu, že v lovecko-sběračských společnostech k válčení nedocházelo. Navázali tak na antropology, kteří ideu, že válka je charakteristická pro všechny typy společností, do oboru postupně vnášeli. Patřil k nim nejen citovaný Lawrence Keeley, ale také Keith Otterbein, jenž vydal přehledovou knihu Antropologie války (2009). A především Raymond Kelly a jeho Neválečné společnosti a původ války (2000).

Kelly, který se zabývá společnostmi svrchního paleolitu, dospěl k závěru, že zde sice války nebyly na denním pořádku, ale docházelo k nim. Častějšími se staly v okamžiku vzniku segmentovaných společností, tedy nejpozději s nástupem neolitu, kdy se útok na jednotlivce začal považovat za útok na celou skupinu.

Zásadním příspěvkem knihy je kapitola Válčení lovců sběračů a naše evoluční minulost z pera Stevena A. LeBlanca. Při zkoumání války v aliterárních společnostech čelíme problému, kdy a jak byla data získána (data mohla být, a často tomu tak bylo, pořizována ve spěchu kvůli omezenému času výzkumu). LeBlanc za nejlepší možné zdroje pokládá misionářské zprávy a etnografie. Do problematiky studia vnáší nejen archeologický, ale také ekologický pohled. Pracuje s konceptem nosné kapacity prostředí a je přesvědčen, že významnou determinací válečného či násilného chování mohl být stres z nedostatku zdrojů.

Tento přístup lze číst již v názorech Andrewa Vaydy publikovaných v šedesátých letech 20. století. Domníval se, že válčení a konflikty mohou být vyvolány ekologickými podmínkami a nedostupností zdrojů. Zásadní příspěvek k antropologickému studiu války představuje práce amerického antropologa Roye Rappaporta, který pracoval u novoguinejských Tsembaga-Maringů. Zabýval se jejich kulturní adaptací na prostředí. Zjistil, že u této polousedlé skupiny, abychom použili terminologii knihy, existuje cyklus válčení a míru. K válčení zde nedocházelo ze stresu z nedostatku zdrojů, nýbrž dosažením nosné kapacity prostředí. Jakmile nastala situace, že lidé neměli kde zakládat zahrady, z jejichž výpěstků krmili prasata, nebo se dostali na hranici pracovních možností obhospodařit zahrady, prasata i sebe, nastal čas války s jinými skupinami Maringů. S rostoucím počtem prasat a množství zahrad se zvyšovalo množství konfliktů. Při rituálu kaiko porazili Tsembaga-Maringové takřka všechna prasata a se spojenci je zkonzumovali. Následně vedli válku s jinými Maringy. Po jejím skončení začínali s chovem prasat takřka od nuly. Podle Rappaporta trval cyklus války a míru asi 12 až 15 let. I v tomto případě je třeba si připomenout LeBlancův důraz na způsob získání dat – Rappaport nestrávil výzkumem u Tsembaga-Maringů patnáct let, o minulých kaiko se dozvěděl od pamětníků.

Antropologové ovšem měli jen vzácně příležitost pozorovat a dokumentovat válečný konflikt během terénního výzkumu, takže získávají obvykle jen kusé informace z vyprávění pamětníků (na rozdíl od archeologie, která disponuje hmotnými prameny). Jedním z mála výzkumníků, kterému se podařilo zdokumentovat válečný konflikt, byl etnograf a filmař Robert Gardner. Ve filmu Mrtví ptáci (1963) se zabývá konfederacemi novoguinejské skupiny Dani. Jde sice o sestřih z různých konfliktů, ale válečný konflikt v aliterární společnosti zdokumentoval a pozoroval na vlastní oči. Film ukazuje, že války v kmenových společnostech mohou mít nejen ekologické příčiny, Gardner představuje společnost, v níž šlo o odvetu, prestiž, rovnováhu mezi skupinami a uspokojení povinnosti pomsty za mrtvé.

Kniha se vyznačuje pestrou paletou příkladů násilných konfliktů z různých částí světa a vyvolává řadu otázek: Co je to válka, jaké jsou její příčiny? Jaký je rozdíl ve válkách mezi lovci-sběrači a v moderních společnostech? Je zároveň zásadním zdrojem informací o příčinách a povaze konfliktů a válek mezi lidmi v dávné minulosti.