Hlemýžď, jenž „zpívá“

1886: Helix aperta , který žije v jižní Evropě a Alžíru, jest pamětihoden tím, že vydává ze sebe hlas podobající se asi vrzání, které slýcháme od chycených brouků tesaříkův. Děje se to způsobem tím, že živočich nabere vzduchu do plic, při čemž se skořápka značně nadzvedá, a propouští ho staženým otvorem dýchacím, který se zatím potahuje hlenem, tak že vznikají na boku těla bublinky vzdušné, jež se podobají slině. Nabírání a vypouštění vzduchu stává se při každém podráždění často za sebou, i jest zvučení dosti vytrvalé. Mohu to na těchto hlemýždích, jež přechovávám v terrariu, pozorovati kdykoli.

Ul. (Vesmír 15, 143, 1886/12)

2026: Navzdory tomu , že zvuky vydávané měkkýši (kmen Mollusca, čítající celkem 135 000 druhů) známe už 140 let, dodnes zůstává tato komunikace prakticky neprozkoumaná. Po německém anatomovi a zoologovi Maximilianu Braunovi, který v odborné literatuře popsal jev jako první roku 1887,¹⁾ se objevilo ještě několik zpráv začátkem 20. století. Zmiňovaly zvukové projevy dalších druhů suchozemských hlemýžďovitých (čeleď Helicidae) a slimákovitých (Limacidae), ale po roce 1914 vědecký zájem o tento druh studia na téměř devadesát let ustal.

Hlemýždě uváděného roku 1886 jako Helix aperta dnes věda zná pod jménem Cantareus apertus. Tvor, kterého v německy mluvících zemích označují termínem chrochtavý hlemýžď (Grunzschnecke), se při vyrušení dotekem začne rychle zatahovat do ulity, čímž vzniká poměrně hlasitý bublavý zvuk a současně pěnová bariéra hlenu o tloušťce několika centimetrů, obsahující aromatické látky s odpudivým účinkem. Zvuk je tedy zjevně součástí obranného chování. Taktika, účinkující na zvířecí predátory, je ale zároveň hlemýžďovou slabinou ve vztahu k lidem, neboť případným sběračům prozrazuje jeho přítomnost v úkrytové chodbičce, chránící ho před účinky teplotních extrémů.

První detailní vědecké prozkoumání hlemýždího hlasu se podařilo až v listopadu 2013, kdy jedince, určeného později podle fotografií jako příslušníka vzácného druhu Plekocheilus aff. rhodocheilus, našli v listí araukáriového lesa u obce Itaiópolis v jihobrazilském státě Santa Catarina. Tvor pravděpodobně krátce předtím čelil útoku dravce, proto pěnil a střídavě zatahoval a vysouval tělo z ulity, přičemž se jeho zvukové projevy podařilo nahrát diktafonem Sony ICD-PX312 a následně počítačově analyzovat.

Zaznamenaná zvuková sekvence trvala 241 milisekund (ms) a skládala se ze dvou různých pulzů o délce 52 a 58 ms s pauzou 131 ms mezi nimi. Spektrální analýza zvuku ukázala, že oba pulzy mají pravidelnou harmonickou strukturu, rozprostírající se převážně mezi frekvencemi 1500–10 000 Hz. Základní tón s frekvencí 1650 Hz měl tři harmonické tóny o frekvenci 3300, 4970 a 6630 Hz. Analýza spektra neříká nic o tom, jak
zvuk vznikl – jestli stlačením plicní dutiny, nebo jinými prostředky. Autor studie²⁾ však předpokládá, že jde buď o stresový signál, jehož adresáty jsou příslušníci vlastního druhu, nebo signál určený přímo predátorovi.