Kolik je studentstev?

„My, studentstvo [jedné české univerzity], cítíme potřebu se vymezit…“ – tak začínala před časem jedna petice. Její oponenti prý autory kritizovali mj. za to, že se výrazem studentstvo vydávají za veškeré studenty a studentky oné univerzity, přestože podepsaných jich zprvu bylo jen jedenáct.

Ti kritici museli nevědět (nebo záměrně opomenout), že výraz studentstvo má dnes přinejmenším dvě funkce. První je tradiční: studentstvo jako hromadné podstatné jméno umí označit všechny členy souboru, tj. celou „hromadu“. Druhé, novější užití má docela jiný cíl, totiž neutralizovat – nepoužít rodově specifické výrazy student a studentka. Pro tenhle záměr jsou nejrůznější -stva náramně vhodná. Jsou totiž rodově neutrální, nejen částečně homonymní jako třeba studující.

Vadí, když výraz mění repertoár svých funkcí? Zvažme dvě možnosti. Zaprvé jednu funkci opouští a přesouvá se k jiné. Zadruhé si původní funkci ponechává a novou přibírá. V prvním případě se můžou začínat cítit osamoceni ti mluvčí, kteří „mají“ jen tu starší, původní funkci – ztrácejí jazyk pod nohama. Je to případ studentstva apod.? Nevím jistě, ale řekl bych, že ne. Druhý případ může působit nevýhodně. Jak má chudák čtenář poznat, kterou funkci autor mínil? Inu, jako vždycky, když komunikujeme – přece díky kontextu a znalosti světa.

Když vidím jedenáct studujících označujících se za studentstvo, myslím si, že víc jich na oné univerzitě není? Jistěže ne. Nebo si myslím, že ona jedenáctka plně reprezentuje všechny ostatní? Skoro jistě ne. Nebo že si podepsaní myslí, že svým míněním reprezentují všechny ostatní? Ani to nejspíš ne.

Pak tedy potřebuje nastoupit jiná znalost světa, totiž povědomí, že někteří lidé, často ve věku univerzitního studia, dnes používají výrazy zakončené na -stvo jako prostředek nevyjádření gramatického rodu. To vědět můžu, ale nemusím. Pokud to nevím, nastává nepochopení. Pokud to vím, a přesto neznalost předstírám, jsem odsouzeníhodně nekooperativní.

Ponaučení? Vyplatí se být všímavý k tomu, jak se užívání jazyka vyvíjí. Pak totiž mám šanci vědět, že někteří lidé začínají používat např. hromadná jména jinak. Co je mi do nich? Něco přece, protože ti lidé jazyk užívají ke komunikaci mj. se mnou, takže je i v mém zájmu udržovat se v obraze. Když to budu přehlížet a vznikne nerozumění, kdo je na vině? Ne studentstvo, nýbrž lidská nekooperativnost.