Jak možno z jedoucího vlaku telegrafovat

1886: Je známo, že nezřídka i nejsilnější světelná znamení nestačila zameziti srážku nebo jiné neštěstí jedoucích vlaků. Velmi důmyslný prostředek ochrany vynalezl Američan Phelps. Základem vynálezu jeho je známý zákon o indukčních proudech v rovnoběžných drátech. K tomu cíli položena mezi kolejemi dřevěná roura, chovající v sobě měděný drát, spojený na stanicích s Morseovým aparátem a se zemí. Pod jedním vozem vlaku umístěn pak indukční rámec (čtyřhranný rámec otočený celým systémem závitů drátěných) tak, že nalézal se v rovnoběžné poloze 15 cm nad dřevěnou rourou, mezi kolejemi umístěnou; konce drátu spojeny jsou s Morseovým apparatem (klíč, psací stroj a baterie) ve zvláštním oddělení vozu umístěným. (Baterie má 12 článků, drát spiraly je 2 km dlouhý a klíč je zvláštním způsobem zřízen). Tak je vlak jedoucí ve stálém spojení s nejbližšími stanicemi, po případě s vlakem proti němu nebo za ním jedoucím. Ovšem že zřídka, užije se apparatu ku sdělování slov, nýbrž častěji ku poplašným znamením.

f. (Vesmír 16, 35, 1886/3)

2026: Ve druhé polovině 19. století se překotně rozvíjející železniční síť dostala do bezpečnostní pasti. Pokud se na trati stala nehoda, jedoucí vlak se to neměl jak dozvědět. Několik průkopníků moderní elektrotechniky proto soupeřilo o vytvoření komunikačního systému, který by zmíněný nedostatek odstranil a informaci o akutním nebezpečí doručil do vlaku za jízdy. Cestu k cíli hledali nezávisle na sobě tři Američané: Thomas A. Edison, Granville T. Woods (často přezdívaný „černý Edison“) a Lucius J. Phelps. Všichni pracovali s elektromagnetickou indukcí, přitom nejdále byl patrně Woods. Těsně před podáním patentové přihlášky však dostal neštovice, a než se uzdravil, získal Phelps roku 1885 patent na svou technologii. Woods byl v patentovém řízení úspěšný až o dva roky později.

Zařízení každopádně natolik výrazně předčilo vše, co do té doby vzniklo, že ho železniční společnosti brzy zavedly na mnoho tratí. Jednak pomáhalo dispečerům lokalizovat vlaky, jednak umožňovalo posádkám už jedoucích vlaků komunikovat navzájem. Svou užitečnost prokázala technologie už při velké sněhové bouři v USA roku 1888, během níž vlaky uvězněné v mohutných závějích dokázaly posílat nouzové zprávy. Úspěch vedl Edisona k rozpoutání dvou soudních sporů o původnost vynálezu, které však oba prohrál.

Metoda byla ale nakonec komerčně neúspěšná. Ačkoliv umožňovala cestujícím podnikatelům takřka nepřetržitý kontakt se svými podřízenými v průběhu únavných cest napříč kontinentem, ti po takové vymoženosti v osmdesátých letech 19. století ještě netoužili. Všudypřítomnou a nepřetržitou komunikaci z vlaků, automobilů a letadel umožnily až mobilní telefony o století později. Bylo to však jen díky faktu, že mezitím vznikla mohutná skupina zákazníků, hladových po (staro)novém způsobu bezdrátového propojení.