Venuše nebyla sama

Místo, kde přes 29 tisíc let ležela Věstonická venuše, ničím nepřipomíná vykopávky z dvacátých let minulého století. V prostoru, kde bylo pravěké ohniště, ve kterém lovci mamutů sošku vypálili, je vinohrad, stejně jako na místě, kde v červenci 1925 stála višeň, ke které tehdejší archeologický tým vztáhl polohu nejstarší známé keramické sošky světa. Výprava, kterou Vesmír do lokality uspořádal pro své čtenáře, našla místo nálezu s pomocí GPS. A její členové se dozvěděli, že podzemí ještě nepochybně ukrývá i další vzácné artefakty.

1. V den, kdy uplynulo 100 let od objevu Věstonické venuše, se Vesmír se svými čtenáři vydal na místo nálezu věhlasné sošky. Leží nedaleko Pavlova a 13. července 1925 byla objevena soška dva metry pod úrovní tehdejšího terénu a 115 centimetrů od nejbližšího stromu – višně. Dnes na místě roste vinná réva. Role průvodce se ujal archeolog Martin Oliva z Moravského zemského muzea (zcela vlevo). V úmorném vedru připomněl nejen podivuhodné okolnosti nálezu, ale také další předměty objevené v těchto místech a svědčící o výjimečném výtvarném smyslu pravěkých obyvatel zdejší krajiny.

Snímky Marek Janáč

Bylo velmi parné letní odpoledne, neděle 13. července, když z prašné zeminy severovýchodního svahu Pavlovských vrchů znovu vyhlížela silueta kypré venuše z vypálené hlíny (obr. 1). Zatímco originál se tou dobou pomalu otáčel před návštěvníky Dietrichsteinského paláce v brněnském Moravském zemském muzeu, hliněná kopie v den stého výročí nálezu a přesně na tomtéž místě působila magicky. Snad i pro výhledy do krajiny, jež byly podobné jak pro pravěkého člověka před 30 tisíci lety, tak pro čtenáře Vesmíru, kteří se akce zúčastnili.

Lidem doby kamenné vyvýšená lokalita umožňovala vyrážet na lov do míst, kudy táhla z dálky viditelná kořist. Po úspěšné výpravě se nad plameny zdejších ohňů dozajista opékala i mamutina. Volný čas mezi lovem a přípravou pokrmů věnovali obyvatelé pravěkého tábora mimo jiné výrobě předmětů, které pro nás představují velké množství otazníků. Nejslavnější z nich – Věstonická venuše – zastiňuje mnoho dalších předmětů, jež pod povrchem dnešní vinice ležely spolu s ní.

Vidlička nebo žena?

V létě 1935 Věstonická venuše už desátým rokem odpočívala v depozitáři brněnského Zemského muzea, když se ve střední části lokality podařilo najít unikátní výtvor z mamutí slonoviny. Jde o dokonale vyhlazenou řezbu spodní části ženského těla v oblasti nohou, které jsou ale opět ztvárněné nerealisticky; chybí kolena a dolní část končetin je hrotitá. Předmětu se proto říká vidlička (obr. 3).

2. Věstonická hlavička na titulní stránce The Illustrated London news z 2. října 1937.

Snímek archiv Ústavu Anthropos MZM

Kvůli zmíněné neanatomické stylizaci považoval vedoucí Pravěkého oddělení Národního muzea Jiří Neustupný výčnělky za prsa. Je pozoruhodné, co všechno pravěký tvůrce řezby obětoval svému uměleckému záměru: vypustil např. vše, co muže na ženské postavě zajímá – nejsou tu vůbec naznačena prsa, zadek ani pohlaví, o hlavě ani nemluvě. Místo ní je tu ouško k zavěšení, jehož horní polovina je nově doplněná, spolu s koncem pravé nohy. Mělká rýha může znázorňovat vulvu, takže alespoň víme, jak řezbu orientovat. Je ale nutno zdůraznit, že tato rýha je velmi nevýrazná a snadno přehlédnutelná, takže rozhodně nejde o žádný sexuální idol, jak se domníval prof. Karel Absolon, který vykopávky před druhou světovou válkou vedl.

Hlavička

O rok později, v sezoně 1936, se Absolonův archeologický tým po prokopání velké části okolních polí vrátil do prostoru kolem úvozové cesty, která už dnes neexistuje, protože byla počátkem sedmdesátých let minulého století zavezena a srovnána s okolním terénem. V sobotu 22. srpna 1936 kopal dělník Tschochohei (podle popisku na fotografickém negativu se však jmenoval Seebauer) v západním břehu úvozu, nedaleko zbytků pravěkého ohniště, když si v hlíně před sebou všiml podivné hrudky. Po základním očištění se ukázalo, že jde o lidskou hlavičku, vyřezanou z mamutoviny (obr. 5).

3. Vidlička, nebo žena? V dokonale vyhlazené řezbě z mamutí slonoviny vidí archeologové s velkou měrou fantazie spodní část ženského těla.

Oldřich Kroupa

Původně to vypadalo, že hlavička je zbytkem nějaké větší sošky. Jejího očištění se ujal Josef Dania, bratranec nám známého technického šéfa Emanuela Danii (viz Vesmír 104, 478, 2025/7), který z ohledání pořídil velmi detailní protokol. Díky němu víme, že se kousek mamutoviny při preparaci rozpadl na jakési lamely, které Josef Dania očistil a znovu slepil. Teprve pak vyšlo najevo, že jde o portrét člověka, jaký podle tehdejších názorů v paleolitu vůbec neměl existovat.

Hlavička má na výšku 47 mm a vznikla z jednoho kusu mamutoviny jako samostatný předmět, který se dochoval celý. Nejde tedy v žádném případě o fragment většího díla. Profesora Absolona tento pravěký realistický portrét velmi překvapil a hlavičky si vážil víc než Věstonické venuše. V říjnu 1937 v časopisu The Illustrated London news (obr. 2) zaplnil její zvětšeninou celou titulní stranu a rozvášnil se i v textu pro Lidové noviny:

„Nějaký ,kacíř‘, ,bezbožník‘ zpronevěřil se ideologii představ svého kmene a všem pověrám na vzdor vyřezal portrét hlavy. Vidíme tvář velmi ušlechtilou, oduševnělou, mohutný nos, nadočnice klenuté, bradu protáhlou. Co jsou proti tomu tváře dnešních Australanů a nebo Pygmejců z centrální Afriky! Tvář připomíná některé klasické portréty ze starých kultur orientálních.“

Fakt je, že jako trojrozměrný portrét je tento předmět ve starší době kamenné dosud jedinečný. Hlavička dívky ve čtverečkovaném závoji z Papežovy jeskyně u Brassempouy pod Pyrenejemi, kterou archeologové s naším portrétem nejčastěji srovnávají, byla asi součástí větší sošky – venuše – a jako taková nezpodobňovala žádného konkrétního člověka.

4. Prsatá tyčinka přezdívají výzkumníci stylizované postavě ženy z mamutoviny, doplněné čistě geometrickým ornamentem. Z anatomických znaků jsou zobrazeny pouze prsníky, na nichž sice chybějí bradavky, zato je na rubu plastiky doplňuje pásek od podprsenky, resp. nadprsenky, protože ženy přírodních národů svá ňadra nepozvedávají, ale přitlačují k tělu. Není tu však ani stopy po hlavě, údech či primárním pohlavním znaku, což by měla být v případě erotického pojetí plastiky důležitá okolnost. Zmíněné anatomické články nepřipomíná ani ryze abstraktní ornament, sestávající z paralelních rýh, uprostřed a na koncích šikmých. Dolní rýhy jsou patrné jen zepředu, horní i zezadu, ale jsou dělené do svislých rastrů. Zcela abstraktní rýhy nesou i boky prsníků.

Oldřich Kroupa

Hlavička je ale populární ještě z jiného důvodu, takže její zvětšené kopie zdobí četné stěny kanceláří. Podle archeologa a geologa Bohuslava Klímy, který roku 1949 odkryl hrob skrčené ženy s křivou tváří, má být hlavička právě jejím portrétem. Pranic mu přitom nevadilo, že on sám považoval střední část naleziště za starší, než je část horní, kde hrob nalezl. Dnes víme, že tento model (čím níže na svahu, tím starší, protože pozůstatky sídlišť sjížděly časem dolů) neplatí, což ovšem neznamená, že by s portrétem pohřbené ženy musel mít pravdu. Na nové rekonstrukci její křivá tvář ostatně vymizela a domnělý portrét ženy nemá ústa znázorněná vůbec. Ukázalo se i to, že před pavlovienskými (gravettienskými) lovci mamutů obývali tento svah lidé starší kultury, zvané aurignacien, a možná že předtím i někdo jiný. Nástroje z těchto dob se nacházely ve spodních narudlých vrstvách zejména v roce 1936, tedy v tomtéž roce, kdy se na severozápadním okraji úvozu našla v horní vrstvě popisovaná hlavička.

Kosti prsaté

V roce 1937 výzkumy na lokalitě pokračovaly na dně zmíněné hluboké úvozové cesty, protože se ukázalo, že i pod ní stále ještě leží kulturní vrstvy z doby kamenné. Kopáči našli nejprve korály v podobě ženských prsů, patrně z jednoho náhrdelníku (obr. 6).

Tyto unikátní řezby opakovaně vyvolávají žertovné postřehy a poměrně nejapné interpretace. Názor, že nejde o znaky ženství, nýbrž naopak mužství, se šíří spíše jen ústně. Vážně je naproti tomu míněn názor, že jde o hlavolam, sjednocující oba rody dohromady. Díky této domnělé víceznačnosti (v každém případě však promyšlené abstrakci) jsou tyto výtvory považovány za zasvěcenečtější než prosté hliněné plastiky zvířat, srozumitelné širšímu publiku. Jak ale svědčí společný a prostorově omezený výskyt všech těchto řezeb, půjde o výsledek práce nějakého nadaného řezbáře, který tvořil někde poblíž. Provázejí je i nefigurální řezby a patrně je nikdy lidé nenosili ani jinak nevyužívali – vždyť některé z nich jsou nedokončené.

5. Hlavičku z mamutoviny, nalezenou v Dolních Věstonicích roku 1936, dnes hodnotíme jako ještě vzácnější předmět, než je Věstonická venuše. Jde patrně o jedinou portrétní řezbu ze starší doby kamenné (paleolitu). Na temeni má hlavička stopy tvrdých úderů, jejichž účel neznáme. Zadní část artefaktu je nerealisticky rovná. V pravém oku je znázorněn i detail zornice, pečlivou prohlídkou lze odhalit i nosní dírky, nikoli však ústa.

Oldřich Kroupa

Po korálech se na dně úvozové cesty podařilo objevit soupravu zdobených dutých válečků a drobné zdobené destičky. Odtud Absolonův výzkumný tým pokračoval k východnímu okraji úvozu, kde ležela rozdrcená plastika, jíž chyběla horní část. Pozdější rekonstrukce v ní odhalila plný tvar, který pravděpodobně další části neměl. Šlo zřejmě o předmět, který ve své době sloužil k zavěšení (obr. 4). Vedoucí výzkumu prof. Karel Absolon předmět označil termínem „sexuálně biologická Venuše“, a dokonce v souvislosti s ním hovořil o paleolitické pornografii. Dnešní vědecká obec už tyto pohledy nesdílí. 

6. Prsatých korálů se našlo šest, a k tomu dva nedokončené, z nichž jeden už ale má hotový otvor k zavěšení. Všechny znázorňují ženská ňadra, z nichž nahoru vybíhají různě dlouhé trnovité výběžky, které však ani v jednom případě nepřipomínají hlavu. Zezadu nesou všechny korály vodorovné ouško, patrně vyvrtané do plochého horizontálního výběžku. Podivná je silná koroze celého povrchu největšího korálu (vlevo), která se na ostatních kusech nevyskytuje. Jen jeden korál (s doplněným trnem) je zdobený (vpravo), a to krátkými rýhami, jež nijak nereflektují anatomii a podobají se ornamentaci tzv. prsaté tyčinky.

Oldřich Kroupa