Stolové hory v pohybu
| 7. 7. 2025Sesuvy vnímáme hlavně jako proces ohrožující majetek a mnohdy i životy lidí. Zároveň však představují významný geomorfologický jev, který diverzifikuje krajinu a v širším kontextu přispívá k erozi zemského povrchu. V některých oblastech světa, například ve vulkanické tabuli východní Patagonie, pokrývají sesuvy tak rozsáhlé plochy, že zásadním způsobem utvářejí vzhled celé oblasti.
Sesuvy, tedy pohyby uvolněných horninových mas způsobené gravitací, si obvykle spojujeme s horskými oblastmi – strmý- mi, tektonicky aktivními a vystavenými silným dešťům či zemětřesením. Existuje však typ krajiny, který se tomuto trendu vymyká: tabulový reliéf tvořený stolovými horami (rámeček na s. 445). Přestože jde o tektonicky stabilní a často suché oblasti s menší výškovou členitostí, vznikají zde překvapivě rozsáhlé sesuvy, které lemují okraje stolových hor v délce i několika set kilometrů.
Geomorfologové z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity se v posledních letech snaží zjistit, proč jedny z nejrozsáhlejších sesuvných terénů na Zemi vznikly ve východní Patagonii – suché a poměrně málo členité krajině vulkanických stolových hor (obr. 1). Kdy a proč tyto sesuvy vznikly? Jsou stále aktivní, nebo jde jen o relikty z období s příhodnějšími klimatickými podmínkami, například vyššími srážkami?
„Pokud by tyto nestabilní horniny nebyly během třetihor překryty pevnou čedičovou lávou, dávno by podlehly erozi a svahy vhodné pro vznik sesuvů by vůbec nevznikly.“
Stovky kilometrů sesunutých stolových hor
Vulkanická tabule ve východní Patagonii (rámeček na s. 447) zaujímá území přibližně o velikosti Španělska (obr. 2). Sesuvné oblasti tvoří asi 5 % její rozlohy, což na první pohled nepůsobí nijak výjimečně. Je však třeba zdůraznit, že většina této krajiny je plochá. Pokud se zaměříme pouze na svahy lemující okraje stolových hor, zjistíme, že je sesuvy pokrývají téměř souvisle – často v délce stovek kilometrů [1]. Některé souvislé sesuvné lemy kolem stolových hor zaujímají téměř tisíc kilometrů čtverečních. Mají specifický schodovitý profil (obr. 3): jejich horní okraj vymezují skalní srázy, pod nimi následují patrovitě uspořádané skalní bloky, mnohdy zakloněné směrem k vrcholovým plošinám, ještě níže po svahu se nacházejí jazyky suti, dlouhé i několik kilometrů a sahající až na plochá údolní dna. Jak je možné, že se ve východní Patagonii sesuvy vyskytují na tak velkých plochách a mají podobnou morfologii napříč celým územím?
Odpověď se skrývá v morfologické a geologické jednoduchosti a monotónnosti stolových hor. Čedičová ztuhlá láva o mocnosti několika metrů, vzácně až stovek metrů, leží přímo na starších měkkých sedimentárních vrstvách a velmi často i na sypkých vulkanických tufech – produktech dávných vulkanických explozí, které pokryly tisíce kilometrů čtverečních zdejší krajiny. Pokud by tyto nestabilní horniny nebyly během třetihor překryty pevnou čedičovou lávou, dávno by podlehly erozi a svahy vhodné pro vznik sesuvů by vůbec nevznikly. Lávový kryt je však konzervoval a při postupném zahlubování údolí a vytváření stolových hor se měkké vrstvy ocitly ve vyvýšené poloze, což vytváří extrémně nestabilní svahové podmínky (obr. 4). Jelikož jsou horninové vrstvy téměř v celé východní Patagonii vodorovné, má tato nestabilní struktura regionální rozsah, a svahy se tudíž sesouvají podobným způsobem napříč celou patagonskou tabulí.
Morfologie sesuvných oblastí naznačuje, že sesuvy zde vznikaly postupně. Bloky hornin se uvolňovaly a posouvaly, čímž se postupně zmenšovala plocha stolových hor. Tento vývoj zahrnoval pomalé i náhlé pohyby a v mnoha částech Patagonie trvá zřejmě už miliony let – od období, kdy v mladších třetihorách stolové hory vznikly. Převažující morfologii sesuvných lemů, popsanou výše, místy narušují několik kilometrů dlouhé laviny kamenného materiálu, což dokazuje, že zde občas docházelo i ke katastrofickým událostem [2].