Recyklovaná hnízda

V osmdesátých letech minulého století dával francouzský umělec Hubert Duprat larvám chrostíků chovaným v zajetí kousky zlata, drahokamů a perel, aby své schránky proměnily v umělecká díla. Tou dobou ale již chrostíci začleňovali do svých trubiček jiné barevné kousky, které jim lidstvo „štědře poskytlo“, i ve volné přírodě – nejstarší zdokumentovaná schránka s mikroplasty je z roku 1971.¹⁾ Od té doby spotřeba plastů ohromně stoupla a s ní pochopitelně vzrostlo i množství plastového odpadu, který se dostává do prostředí a ve formě mikročástic i do živočišných tkání (Vesmír 102, 198, 2023/4). Nedávné studie detekovaly plasty v ptačích plicích²⁾ i v těle hlubokomořských hlavonožců³⁾.

Všudypřítomnost plastů samozřejmě není důvodem k radosti, pro živočichy však nemusí být jen hrozbou, ale i příležitostí. Větší plastové objekty slouží jako alternativní schránky krabům poustevníčkům (Vesmír 104, 64, 2025/1) či jako úkryty pro chobotnice⁴⁾. Plastová víčka jsou natolik oblíbenou dekorací loubí u lemčíků (viz s. 424), že si je vzájemně kradou⁵⁾, kusy plastů se našly v hnízdech téměř dvou stovek druhů ptáků⁶⁾, a to včetně rorýsů, kteří přitom sbírají materiál ke stavbě svého hnízda přímo ze vzduchu⁷⁾. Lyskám, které do svých hnízd začaly vplétat dokonce umělé rostliny⁸⁾, zase trvanlivější materiál umožňuje recyklovat hnízda – jinak totiž každoročně stavějí zcela nové.