Poznámky k lednovému Vesmíru

Z velmi zajímavých článků lednového čísla Vesmíru bych rád zmínil zejména dva.

Helena Fulková věnovala článek Když selhává příroda (Vesmír 104, 52, 2025/1) tématu konstrukce nových oocytů z cytoplastu oocytů dárkyně a genetického materiálu příjemkyně. Technicky by to nemělo být neproveditelné, podobné postupy jsou známé z experimentálních metod používaných u nositelek mitochondriálních mutací. Tam se buď v oocytu dárkyně nahradí dělící vřeténko s chromozomy dělícím vřeténkem s chromozomy příjemkyně budoucího embrya nebo se vymění prvojádra v zygotě. V těchto případech je ale genetický materiál správně naprogramován, to znamená, že stav epigenetické informace odpovídá stavu v oocytu v metafázi II nebo v zygotě. Pokud bychom se pokoušeli takto přenášet haploidizovanou genetickou informaci ze somatických buněk, bude epigenetická informace nesprávná a vývoj skončí nebo nebude normální. To je možná gordický uzel (v lepším případě) nebo neprůchodná cesta (pravděpodobnější) všech pokusů o umělou konstrukci gamet nebo časných embryí. Existují dvě východiska – najít způsob epigenetického přeprogramování in vitro na stav odpovídající gametám nebo na pokusy o konstrukci či rekonstrukci lidských gamet rezignovat.

Článek Jindřich Sedláčka ELVA, buněčná uklízečka savčích oocytů (Vesmír 104, 63, 2025/1) popisuje mechanismus odstraňování proteinových agregátů z cytoplazmy myších oocytů. Zajímavé by bylo zjistit, zda jde o mechanismus obecný pro savce nebo specifický pro myši a potkany případně křečky. Myší a potkaní oocyty a časná embrya obsahují, na rozdíl od lidských, velkou koncentraci fibrilárních (myších) nebo lamelárních (potkaních) struktur složených z proteinů,¹⁾ u křečků jsou v cytoplazmě popisovány parakrystalické inkluze. Velká koncentrace těchto inkluzí, jejichž funkce není zcela jasná, by mohla vést k vývoji výše uvedeného mechanismu právě u těch druhů, u nichž se inkluze vyskytují.