Kontakt s mimozemšťany

1905: Pařížská akademie věd vypsala pro rok 1905 následující ceny pro mezinárodní soutěž vědeckou: 100.000 franků za nějaký prostředek dorozumovací s obyvateli některého jiného tělesa nebeského vyjma oběžnice Marsu; 540 franků za zvláště cenné pozorování nebo práci z oboru znalosti nebe; 3000 franků za prozkoumání některé z nejméně známých oblastí Asie; 10.000 franků za důležité práce z oboru fysiky a lučby; 1400 franků za některou vynikající práci z oboru geologie nebo mineralogie a 1000 franků za nejlepší práci o rostlinách tajnosnubných.

F. Michl (Vesmír 34, 178, 1905/15)

2025: Otázku existence inteligentního života na Marsu měli naši předkové vyřešenu od roku 1881 (viz Vesmír 104, 191, 2025/3). Když tedy Anne Emilie Clara Goguetová o pár let později sepisovala poslední vůli a rozhodla se v ní odkázat 100 000 franků tomu, kdo jako první naváže kontakt s mimozemšťany, hono
rovat kontakt s Marťany výslovně zakázala. Jak by ne. V její představě by šlo o nadmíru lehce vydělané peníze.

Jako zakladatelka ceny, pojmenované po jejím synovi Pierru Guzmanovi, ale tušila, že kontakt s inteligentními bytostmi z jiných planet se nemusí povést hned. Stanovila proto, že jednou za pět let má být z nastřádaných úroků oceněn i ten, kdo místo klábosení s Venušany stihl i nějakou tu astronomickou vědu. Prvními oceněnými se v prosinci 1905 stali dva francouzští astronomové – Henri Joseph Anastase Perrotin (in memoriam) a Louis Fabry. O pět let později Francouzská akademie, pověřená udílením ceny, vyznamenala astronoma Maurice Loewyho. Následná velká válka tradici přerušila jak v astronomické, tak lékařské kategorii, dotované však „jen“ částkou 50 000 franků. Asi že byli mimozemšťané důležitější.

O vzkříšení ceny se pokusil roku 1937 Nikola Tesla poukazem na své zásluhy v komunikaci s cizími světy – „objev přenosu mezihvězdné energie“. Jen akademici byli jiného názoru. Naopak sami koncem šedesátých let Cenu Pierra Guzmana udělili za úspěšné přistání na Měsíci posádce Apolla 11. Armstrong měl štěstí, přistát na Marsu, nedostane nic.

Signály mimozemským civilizacím lidstvo posílalo celé 20. století a činí tak dosud. Ať už na palubách sond, které se na okraji sluneční soustavy derou vstříc neznámým světům s pozlacenými deskami plnými piktogramů či zvukových nahrávek pozemského života na palubě, nebo formou elektromagnetických depeší s nejrůznějším obsahem. Těmto pokusům nutno přiznat nejen romanticky pozitivně naladěného ducha paní Goguetové, ale také vliv na teoretické zkoumání toho, jak by mohla vypadat vesmírně (tedy univerzálně) srozumitelná zpráva.

A zatím je vesmír na odpověď skoupý – 8,024 miliardy¹⁾ pozemšťanů si v lecčem špatně rozumí navzdory existenci slovníků. K porozumění je nutné, aby k němu vysílající i přijímající strana měly současně prostředky i vůli.