Mnoho životů Jamese Lovelocka

James Loeok (1919–2022) toho za 102 let stihl opravdu hodně. Objevil hromadící se freony ve stratosféře, navrhoval metody detekce života na Marsu, modeloval oteplování klimatu, přišel s hypotézou Gaia, pomáhal formovat politiku Margaret Thatcherové a také – podoben Q z Jamese Bonda – technicky vybavoval tajné služby MI5 a MI6. To vše ze své soukromé laboratoře v zapadlé anglické vesničce Bowerchalke.

James Lovelock na snímku z roku 2014, tedy ve věku 94 let, pózuje se svým přístrojem, který mu koncem padesátých let umožnil detekovat v atmosféře chemické látky s citlivostí o dva řády vyšší, než bylo v té době běžné.

Snímek Nicholas T. Ansell, PA Images, Alamy, Profimedia

Lovelock vystudoval chemii a záhy po promoci se zapojil do válečného výzkumu jak zlepšit ochranu před popáleninami. Jeho pracovně popálenou ruku léčil Dr. Hawking, s jehož synem Stephenem se znovu setkal v roce 1974, kdy byli oba jmenováni členy Královské společnosti. Po válce přišel na řadu výzkum fyziologie chladu, v němž dospěl až k úspěšnému zmrazování, a hlavně následnému rozmrazování pokusných morčat. Roku 1957 vynalezl detektor pro extrémně přesné měření koncentrace chemických sloučenin, který byl založen na absorpci elektronů generovaných v přístroji radioaktivním zdrojem. Určité chemikálie tak mohl měřit i v koncentracích jedné miliardtiny objemu atmosféry (ppb), tedy tisíckrát citlivěji než umožňovaly tehdejší metody. Jako první tak objevil freony ve stratosféře, mimo jiné i během expedic výzkumné lodi Ernest Shackleton do Antarktidy.

Po několika akademických postech v Británii a USA roku 1964 náhle rezignoval na profesorskou definitivu a rodinu se čtyřmi dětmi odstěhoval do zapadlé anglické vísky Bowerchalke. Tam si postavil laboratoř a stal se z něho soukromý vědec. Výslednou finančně prekérní situaci nečekaně vyřešil baron Viktor Rothschild, vedoucí výzkumu v petrolejářské firmě Shell. Při práci pro Shell Lovelock odhalil zdravotní rizika sloučenin olova přidávaných do benzinu, jeho zprávu ale firma nikdy nepublikovala. Na popud Rothschilda analyzoval i vliv spalování fosilních paliv na klima. Když k tomu potřeboval dlouholeté řady údajů o počasí, Rothschild o ně jednoduše požádal šéfa Meteorologického úřadu nad sklenkou sherry v klubu Athenaeum, mezi jehož členy patřilo za dvě stě let existence klubu i víc než padesát nositelů Nobelových cen. Nicméně Lovelockovy varovné předpovědi o vlivu spalování uhlí a ropy na klima Shell opět nezveřejnil. Jeho odhad klimatické situace za 25 let, tedy v roce 2000, byl v zásadě správný, ale zmýlil se v prognóze politické reakce, neboť pro přelom tisíciletí už očekával radikální odklon světa od fosilních paliv.

Lovelock byl řadu let také konzultantem NASA. Vymýšlel, jak by plánované sondy Viking mohly zkoumat atmosféru na Marsu, zejména jak z jejího složení rozpoznat známky případného marťanského života. Sem lze datovat počátky úvah o planetární homeostázi, tedy systému, v němž organismy udržují zpětnou vazbou složení atmosféry a teplotu planety po miliardy let v úzkých hranicích slučitelných se životem. Lovelockův vesnický soused, spisovatel a pozdější nobelista William Golding, mu během pravidelných debat v místní hospodě navrhl pojmenovat tuto hypotézu Gaia, po řecké bohyni Země.

Jonathan Watts: The Many Lives of James Lovelock. Science, Secrets and Gaia Theory

Canongate Books, Edinburgh 2024, 320 s., ISBN 978-1805302872

Gaia byla odmítnuta všemi renomovanými evolučními biology své doby jako netestovatelná pavěda. Richard Dawkins, zdůrazňující přírodní výběr na úrovni genů, rozhodně nebyl nadšen návrhem selekce na úrovni planety. Stephen J. Gould nazval Gaiu metaforou, nikoli mechanismem. Pojmenování hypotézy podle řecké bohyně, která se synem naplánovala kastraci svého manžela, její vědecké reputaci rozhodně nepomohlo. Nadšený zastánce, francouzský filozof Bruno Latour, považoval jméno za „Goldingův otrávený dar“.

Hypotéza byla ovšem nadšeně přijata dvěma velmi rozdílnými tábory – nejprve kapitány průmyslu a posléze naopak ekologickými aktivisty. Gaia byla zpočátku považována ochránci přírody za „důmyslnou licenci k znečišťování“, jelikož Lovelock původně předpokládal, že planetární homeostáze si s dopady průmyslového znečištění hladce poradí. Teprve časem se postupně přiklonil k metafoře zranitelné planetární matky, a to i ve svých knihách. Tento úhel pohledu rezonoval ve spirituálněji zaměřených ochranářských kruzích a vedl k pojetí Gaii převládajícímu dnes. K Lovelockově názorovému posunu přispěly i diskuse s extravagantní vědkyní Lynn Margulisovou, objevitelkou endosymbiózy, tedy skutečnosti, že mitochondrie a plastidy byly původně volně žijícími bakteriemi. Lovelockova reputace tak opsala velký oblouk od vědce služebného průmyslovým korporacím až ke guru ochránců přírody.

Lovelock ze své vesnické laboratoře přeskočil profesory z Oxfordu a stal se vlivným konzultantem Margaret Thatcherové, pomáhajícím formovat její osvícenou politiku ochrany životního prostředí. Jako dva vystudovaní chemici si jistě vzájemně rozuměli. Kromě toho byl po celou svoji kariéru i placeným konzultantem britských tajných služeb, a to až do svých sta let. K jeho laboratoři občas dorazil uniformovaný voják na motocyklu s obálkou označenou „ve službě Jejího Veličenstva královny, přísně tajné“, aniž by to byla scéna z filmu.

Život Jamese Lovelocka ukazuje výhody i nevýhody kariéry soukromého vědce konzultujícího pro velké firmy ve srovnání s univerzitním profesorským křeslem. Přístup k špičkovému laboratornímu vybavení bez byrokracie a každoročního shánění peněz, jakož i podnikatelské a nakonec i politické kontakty patří mezi výhody, ovšem více než vykoupené nesvobodou v nakládání s výsledky výzkumu. Kromě toho práce pro průmysl vede vědce často i k podvědomému přijetí jeho utilitární perspektivy a k určité loajalitě k jeho cílům. Lovelock opakovaně objevoval v atmosféře zplodiny šířené průmyslem od freonů přes sloučeniny olova až po skleníkové plyny, ale opakovaně nedocenil jejich škodlivost a často neprosadil ani zveřejnění svých výsledků. A tak třeba objev likvidace ozónu freony čekal až na Paula Crutzena, Maria Molinu a Sherwooda Rowlanda, kteří za něj dostali v roce 1995 Nobelovu cenu. Zdá se, že svoboda univerzitního profesora zůstává stále těžko překonatelným ideálem.