Daleká cesta za domovem

Ve slavném eposu Richarda Adamse se králíci rozhodnou kvůli hrozícímu nebezpečí opustit domovskou kolonii a hledat nový domov. Skutečnost tento epický příběh minimálně ve vzdálenosti překonala, byť hlavními hrdiny (spíše negativními) byli lidé.

Když se někomu snažím přiblížit, co jsou zač biologické invaze, dříve či později se náš rozhovor stočí ke králíkům v Austrálii, kde se stali pohromou nejen oni sami, ale i domnělý lék – lišky. Tento příklad zpackané biokontroly totiž zná snad každý. Králíci divocí (Oryctolagus cuniculus) byli zavlečeni do všech možných koutů světa (včetně Adamsovy Anglie) a podle globální databáze invazních druhů Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) patří mezi stovku nejhorších invazních druhů. Jejich původní areál je přitom překvapivě malý: Iberský poloostrov, jih Francie a severozápadní cíp Afriky (předhůří Atlasu). Tato biogeografická informace se dodnes zachovala v portugalské verzi rčení „zabít dvě mouchy jednou ranou“ – namísto much či ptáků (či zajíců ve východní Evropě) se jedním úderem zabíjejí právě králíci (matar dois coelhos com uma cajadada). Časy hojnosti králíků v jejich domovině jsou však tytam, podle IUCN jsou králíci ohrožení. Od padesátých let do roku 2005 jejich početnost poklesla podle odhadů na méně než desetinu, další pokles v minulých letech ovlivnila i epidemie králičího moru.