Výška padajících hvězd

1905: V jaké výši se padající hvězdy objevují, čili lépe řečeno, létající povětroně se rozžhavují, o tom svědčí následující zajímavá příhoda. Dne 14. března 1904 konala se v astrofysikálním ústavu hvězdárny na Králově Stolci u Heidelbergu pozorování tétéž krajiny nebeské s oběma refraktory, se 16palcovým i se 6palcovým, aby se část oblohy kolem dvojité hvězdy γ v Panně (γ Virginie) fotografovala. Mezi exposicí přelétla padající hvězda přes tuto krajinu a zanechala na obou deskách stopu jasnosti hvězdy páté velikosti. Čára ní způsobená byla jenom asi ¾° dlouhá, tedy o podivuhodné krátkosti. Poloha čáry mezi obrazy hvězd byla však na obou deskách rozličná, což bylo důkazem, že padající hvězda nebyla ve vzdálenosti nekonečné jako ostatní hvězdy, nýbrž že se nalézala v takové blízkosti observatoře, že vzdálenost jenom 32 m, o kterou oba refraktory od sebe vzdáleny byly, nebyla více mizející u porovnání se vzdáleností meteoru. Polohy stopy dráhy na obou deskách lišily se o 34.4 vteřin obloukových. Z toho vypočtla se výška padající hvězdy nad observatoří na 190 km; výška nad oním bodem povrchu zemského, jehožto zenithem meteor proletěl, určila se vyměřením polohy její dráhy a relativního místa obou dalekohledů na 91 km, s možnou odchylkou o 4.4 km více nebo méně. Výška, ve které tento meteor zazářil, jest proto velice zajímavá, jelikož poskytuje měřítko pro to, ve které vzdálenosti nad povrchem zemským ještě působivé ovzduší předpokládati můžeme. Meteor počíná proto svítiti, protože temná, málo gramů těžká částečka kosmického prachu na své dráze kolem slunce obalem vzduchovým naší země proletí, při čemž se následkem tření ve vzduchu až k jasnému žáru rozpaluje. Proto jest vypočtená vzdálenost 91 km spodní hranicí pro výšku ovzduší, jelikož padající hvězda teprve nejzevnější nejjemnější vrstvy proletěti musí, až se tření stane dostatečným, aby teplotu žáru vyvolalo. Pohyb padající hvězdy činí průměrně 42 km za 1 vteřinu, tak že se velice rychle do spodních, hustších vrstev moře vzduchového dostane a toto zcela dobře až na několik set metrů výšky rozprostírati se může, kde snad nepozorovatelně ve světový ether přechází.

F. Michl (Vesmír 35, 35, 1905/3)

2025: To, co bylo v roce 1904 náhodnou shodou okolností, díky které se ze dvou skleněných desek podařilo vypočítat dráhu meteoru v atmosféře, stálo o padesát let později u zrodu sítě kamer, zbudovaných astronomem Zdeňkem Ceplechou. Původní cíl sledovat vlastnosti atmosféry ve velkých výškách vzal za své po události, ke které došlo 7. dubna 1959. Ve 20.30:20 místního času proletěl nad Československem velmi jasný bolid, jehož světelný projev zachytily dvě kamery Ceplechovy sítě v Ondřejově a Prčici. Výpočty založené na přesném proměření snímků naznačovaly, že pád bolidu přežilo několik kusů hmoty, které se pak skutečně podařilo najít v okolí Příbrami. Meteority Příbram, které se staly prvními takto objevenými tělesy, jejichž původní dráhu ve Sluneční soustavě bylo možné vypočíst ze zaznamenaných kamerových dat, daly impuls ke zbudování Evropské bolidové sítě. Začala pracovat roku 1963 a svému účelu slouží dodnes, následována dalšími obdobnými projekty po celém světě.

Ceplechovu žákovi a nástupci Pavlu Spurnému se podařilo síť významně modernizovat a propracovat metody výpočtu dráhy tělesa atmosférou. Tyto možnosti vedly roku 2011 k pokusu najít meteority, které měly teoreticky přežít zánik bolidu ze 7. května 1991 a dopadnout v okolí středočeského Benešova. Nové výpočty, založené na lepším pochopení a přesnějším modelování tzv. temné dráhy letu¹⁾ vedly k objevu několika meteoritů tohoto pádu a staly se prvními, které se podařilo najít s tak velkým časovým odstupem od instrumentálně zaznamenaného průletu atmosférou (Vesmír 93, 560, 2014/10).