Jak se vypořádat s predátory

ad Vesmír 104, 498, 2025/9

S velkým zájmem jsem si přečetla rozhovor s Vladimírou Petrákovou. Považuji jej za velmi obohacující vhled do světa nanorozměrů a jevů, které se z hlediska světa, v němž žijeme, chovají tak podivně, nebo přesněji řečeno neintuitivně. Stejně mne zaujalo téma vztahů na akademickém pracovišti a prozatím ne zcela funkčně nastaveného systému, který by u nás pomáhal bránit oběti či dokonce bránil uplatnění predátorského chování. Když Vladimíra Petráková říká, že si nemyslí, že dáváme dostatečnou ochranu lidem, kteří problém zažívají, zajímá mne, jak konkrétně by měla vypadat metodika, která by oběti chránila ve chvíli, kdy už k problému dojde? Je to v současném akademickém prostředí tak, jak je nastaveno, proveditelné?

Zuzana Nováková, Praha

Odpověď: V tom, jak by konkrétně měla vypadat metodika vás s dovolením odkážu na příručku „Minimální standard bezpečného prostředí pro kvalitní, udržitelnou a svobodnou výzkumnou a vzdělávací činnost“ Národního kontaktního centra gender a věda. Je dostupná na webu a je skvěle zpracovaná.

Pokud jde o proveditelnost, domnívám se, že ochrana obětí predátorského přístupu nadřízených proveditelná je, ale je nutné, aby opatření měla skutečnou podporu vedení akademických ústavů a nešlo o pouhou formalitu, kterou je potřeba formálně splnit, aby bylo možné žádat o grantovou podporu. Zmíněná proveditelnost však samozřejmě potřebuje čas. Z mé zkušenosti je nevhodné chování na vysokých školách a ve vědeckých ústavech hluboce zakořeněné, změna tak nenastane přes noc. O to víc je potřeba začít a tématu se v institucích a na vysokých školách věnovat a metodiku zavádět nejlépe ve spolupráci s odborníky.