„Idyla“ v medvědím světě

Americký prozaik James Oliver Curwood líčí v knize Král šedých medvědů následující dramatickou scénu, jejími účastníky jsou medvědi grizzlyové:

„Mocné údery Thorovy tlapy tak rozbouřily tůň, že siveni úplně ztratili hlavu, a sotva dosáhli jednoho konce, otočili se, vrhali se k druhému. Tak to v tůni vřelo, dokud Thor nevyházel plný tucet ryb na břeh. Muskwa byl tak zaujat svou rybou a Thor rybolovem, že žádný z nich nezpozoroval návštěvníka. Oba ho uviděli takřka zároveň a plných třicet vteřin stáli a civěli, Thor v tůni a medvídě nad rybou, naprostým úžasem zcela ztrnulí. Návštěvníkem byl jiný grizzly a tak klidně, jako by je byl nalovil sám, dal se do ryb, které Thor vyházel na břeh. Těžko si představit horší pohanu nebo nebezpečnější výzvu v medvědí říši.

Dokonce i Muskwa to vycítil. Pln očekávání hleděl na Thora. Schylovalo se k novému boji, a on se nedočkavě olizoval. Thor vylezl pomalu z tůně. Na břehu se zastavil. Oba grizzlyové se upřeně na sebe zadívali, cizí medvěd přitom chroustal rybu. Žádný z nich nezamručel. Muskwa nepostřehl nijaké známky nepřátelství, a pak se k jeho rostoucímu úžasu Thor pustil do ryb skoro hned vedle vetřelce. Člověk je snad nejušlechtilejší ze všech božích tvorů, avšak pokud jde o úctu ke stáří, není lepší, a někdy ani tak dobrý jako medvěd grizzly. Neboť Thor by byl neoloupil starého medvěda, nebojoval by s ním a neodehnal ho od vlastní potravy – což se nedá říci o některých lidech. A návštěvník byl starý a k tomu ještě nemocný medvěd. Byl téměř tak velký jako Thor, ale tak starý, že měl hrudník asi o polovinu užší a krk i hlavu směšně hubené. Indiáni mají pro něj jméno. Říkají mu kuyas wapusk – starý medvěd nad hrobem. Neubližují mu; druzí medvědi jsou k němu snášenliví a nechávají ho žrát ze své kořisti, přijde-li k nim náhodou.“

Může být situace popsaná autorem pravdivá? Grizzly přece bývá líčen jako samotář a mrzoutský rváč… Vždycky jsem se domníval, že příroda je sice nestranná, ale i nelítostná. A teď si říkám, jestli i ta zažitá představa o krutých „zákonech vlčí smečky“ není jen legenda, která má vposledku jen dělat lepší nás lidi?

František Houdek, Praha

Reakce odborníka: Jednotlivou, navíc neověřenou kazuistiku nelze interpretovat zcela podle vědecké metodiky. Nicméně některé poznámky učinit lze. Představa o „krutých zákonech vlčí smečky“ jako jediných pravidlech divočiny a medvědovi jako „mrzoutském rváči“ je do jisté míry psychologickou projekcí a karikaturou darwinismu. Organismy se jistě velmi často chovají „krutě“ a samci mnoha druhů agresivně, toto jednání je však většinou smysluplné, tedy adaptivní, nebo alespoň v souvislosti s adaptacemi vysvětlitelné. Úryvek neobsahuje mnoho popisných detailů, nicméně v období letní a podzimní hyperfagie medvědů před zimním spánkem je často úživnost krajiny velká (např. z důvodu zrání plodů nebo tahu anadromních ryb), není tedy racionální kvůli potravě bojovat a riskovat zranění. Dále představa medvěda jako striktního „samotáře“ je také příliš zjednodušená. Toto zvíře má samozřejmě i sociální interakce a při hojnosti potravy vytváří z výše zmíněných důvodů u potravních zdrojů i skupiny (v podmínkách Karpat např. na zrajících polích kukuřice). Popsaný kontext také naznačuje, že se nejednalo o období říje a nebyla přítomna samice. Dalo by se tedy shrnout, že pokud není angažována redenviromentální či sexuální selekce, v přírodě může zavládnout i „idyla“.

Pavel Hulva, Přírodovědecká fakulta UK