Život ve středu

Demografové pracují se střední délkou života (Vesmír 102, 680, 2023/12), což je pouze pravděpodobnost vypočtená podle určitého vzorce (Ministerstvo práce a sociálních věcí je bere jako daný fakt), a ne se skutečnými daty. Proč? Tento ukazatel mi připadá jako málo objektivní (viz graf).

ptá se Miroslav Žáček, Jihlava

Pokud jde o zaslaný graf a vývoj počtu zemřelých, tyto trendy je samozřejmě také zajímavé sledovat, bohužel absolutní počet zemřelých má jen velmi omezenou vypovídací schopnost, protože není srovnatelný ani mezinárodně, ani v rámci jednoho státu v čase. Mezinárodně není srovnatelný už jen proto, že počty zemřelých zásadně ovlivňuje počet obyvatel dané populace. Platí to i o pohledu na časový vývoj v rámci jedné populace, např. české. Počet zemřelých v každé věkové skupině v každém roce v principu odráží dvě různé věci – jednak riziko úmrtí v daném věku, jednak počet obyvatel, který je v daném věku naživu. Počet obyvatel, který je v daném věku naživu, pak není dán jen intenzitou úmrtnosti v předchozích věkových kategoriích, ale také tím, kolik osob se v konkrétních generacích narodilo. Jen pro srovnání – v generacích narozených okolo poloviny sedmdesátých let bylo zhruba dvakrát více narozených než v generacích narozených na konci devadesátých let 20. století. I kdyby nedocházelo k jakýmkoliv změnám intenzity úmrtnosti a porovnávali bychom počty zemřelých v obou těchto generacích vždy ve stejné věkové skupině, počet zemřelých z generace sedmdesátých let by byl přibližně dvojnásobný. Nebo také jinak, počet zemřelých z generace sedmdesátých let by v každém věku představoval v časovém pohledu vrchol křivek v zaslaném grafu, pak by vždy následoval pokles do pravděpodobného minima o cca 25 let později, až by do stejného věku dospěly osoby narozené na konci devadesátých let. V zaslaném grafu tyto generace zatím nejsou, ale pro zobrazené křivky platí totéž – částečně odrážejí intenzitu úmrtnosti v zobrazených věkových skupinách, v předchozích věcích, ale také počty narozených v relevantních generacích. Např. u věkové skupiny 65–69 let se projevuje efekt toho, že do tohoto věku se dostávají početnější a početnější generace, proto jich umírá více.

Statistická Data za roky 2005–2014 udávají celkový počet zemřelých (D) podle věku (x) v Česku během daného období. Pro vybrané věkové kategorie mužů jsem si dohledal, v jaké věkové kategorii zemřelo v daném roce nejvíce lidí, a výsledky zanesl do grafu. Z dat překvapivě vyplynula následující fakta: nejdelšího věku se dožívají kupodivu ročníky, které zažily druhou světovou válku; výrazně rostoucí trend je u věkových kategorií 90–94 a 65–69, tj. v těchto kategoriích umírá stále více lidí; u ostatních kategorií s výjimkou kategorie 70–74 je v čase klesající trend, tj. umírá v nich čím dál méně lidí.

Data Český statistický úřad, text a graf Miroslav Žáček

Pokud však zkoumáme úmrtnost, obvykle nás zajímá intenzita tohoto procesu, tedy riziko úmrtí, nebo průměrná dosažená délka života (ne absolutní počet zemřelých, ovlivněný už výchozím počtem narozených). A ani jedno z vývoje počtu zemřelých podle věku proto vyčíst nelze. Díky demografickým nástrojům umíme odstranit rušivé efekty jako vliv věkové struktury neboli rozdílné početní velikosti jednotlivých generací či věkových skupin. Patrně nejčastěji saháme po využití tzv. úmrtnostních tabulek. Využíváme je už několik staletí, nejen k analýze úmrtnosti, ale i jiných demografických procesů ,a s jejich pomocí dokážeme zcela odstranit vliv věkové struktury i velikosti populace.

Úmrtnostní tabulky vycházejí z tzv. specifických měr úmrtnosti, což je reálný počet zemřelých v každém věku (Dx), ale vztažený vždy k velikosti populace v daném věku. Tím odstraníme vliv velikosti populace. V dalším kroku jsou tyto reálné specifické míry úmrtnosti, tedy v podstatě reálná rizika úmrtí v závislosti na věku, přepočtena na tzv. standardní populaci – tedy jsou v jednotlivých analyzovaných letech aplikovány na stejnou věkovou strukturu – tím je odstraněn i vliv věkové struktury, tedy rozdílného počtu osob v jednotlivých věcích nebo věkových skupinách (tím i rozdílné výchozí velikosti generací dané proměnlivostí počtu narozených). Ukazatel střední délky života pak není jakákoliv odhadovaná pravděpodobnost nebo model daný prostě nějakým neprůhledným vzorcem, jde o průměr dosažených délek života osob zemřelých v daném roce, ale pomocí využití úmrtnostní tabulky je z těchto počtů zemřelých odstraněn rušivý vliv velikosti a věkové struktury populace – tedy přesně to, co v zaslaném grafu znemožňuje přímé srovnání křivek počtu zemřelých.

Střední délka života je asi nejčastěji užívaným ukazatelem úmrtnostních poměrů – je srovnatelná v čase i mezi různě početnými populacemi. Plně odráží úmrtnostní poměry roku, pro který je počítána. Možná ještě o něco zajímavější by mohla být střední délka života počítaná nikoliv pro osoby zemřelé v analyzovaném roce, ale pro osoby z jedné generace, tzv. generační ukazatel střední (průměrné) délky života. Nicméně jeho konstrukce je mnohem náročnější, protože je náročné mít jednotně tříděná data o počtech zemřelých za celou generaci, tj. třeba za sto let. Pro potřeby např. důchodového systému se pak tento generačně počítaný ukazatel hodí méně i proto, že mapuje úmrtnostní poměry generací, které jsou zcela nebo téměř vymřelé. Proto se častěji sleduje ukazatel počítaný v běžnějším, tzv. transverzálním (průřezovém) pohledu, tedy vycházející z počtů zemřelých v jednom kalendářním roce. Pokud tento ukazatel sledujeme v časové řadě, je možné odhadovat budoucí vývoj úmrtnostních poměrů, což je např. pro nastavení důchodového a jiných sociálních systémů zcela zásadní.

Ukazatel střední délky života tedy lze považovat za skutečná data. Kromě pandemického období jeho hodnota postupně narůstá – to odráží stále rostoucí průměrnou délku života – lidé v Česku tedy žijí v průměru stále déle. Pokud bychom ukazatel střední délky života ještě doplnili o další parametry, mapující tzv. rektangularizaci nebo kompresi úmrtnosti, bylo by patrné, že lidé v české populaci (a platí to i pro jiné vyspělé státy) nejen žijí v průměru stále déle, ale úmrtí se soustřeďují do stále užšího věkového intervalu vysokého věku – jinými slovy, vysokého věku se dožívá stále větší podíl osob.