Pevná náruč svobodárny

Je dobře známou skutečností, že prudká urbanizace, která v 19. století radikálně proměnila strukturu a charakter evropského osídlení, přispěla k řadě inovací na poli architektury a urbanismu. Právě tehdy vznikla, proměnila se, popř. se rozvinula řada stavebních typologií, jako byla nádraží, obchodní domy, vily, činžovní domy, nemocnice nebo krematoria. Nové budovy provázely obyvatele v rychle expandujících městech doslova od kolébky po hrob. Přitom nešlo o žádné pasivní kulisy, nýbrž nezřídka o nepřehlédnutelné nástroje disciplinace, edukace a transformace jedinců jako řádných členů společnosti.

Kromě veřejných staveb se velké změny odehrávaly především v architektuře určené k bydlení. Nově zakládaným čtvrtím dominovaly celé bloky činžovních domů anebo vily zámožných vrstev. Ale v jejich stínu také probíhaly intenzivní diskuse o vhodné podobě ubytování pro ty, kteří si nemohli dovolit běžné nájmy. V souvislosti s alarmujícím životním stylem chudších vrstev vznikala v Německu kolem roku 1900 řada iniciativ a společností, které spatřovaly zcela zásadní sociální problém ve velkém množství svobodných a nemajetných mužů přicházejících z venkova do měst, aby hledali práci v průmyslu. Východiskem se stalo vhodné bydlení.

V Mnichově se iniciativy chopil spolek Verein Ledigenheim e. V. Už v roce 1914 získal pozemky na dosud nezastavěném území na severu města, ale série politických událostí posunula celý záměr až hluboko do dvacátých let. Tehdy spolek k projektu přizval předního architekta Theodora Fischera, podle jehož plánů byl komplex v letech 1925–1927 vybudován.

Dominantou dělnické části Mnichova se stala ústřední věž obytného komplexu. Jako osmipodlažní maják se tyčí nad okolní zástavbou a představuje navigační bod, směrující zbloudilce do bezpečného přístavu svobodárny. Na centrální objem se napojují dvě nižší boční sestavy křídel na půdorysu písmene U s vnitřním nádvořím. Svobodárna byla navržena z tvrdých pálených cihel jako velmi úsporná, až strohá stavba ve stylu Neue Sachlichkeit (nová věcnost). Věcnost až přísnost je patrná i v řešení interiérů, kde lze na symetricky rozložené individuální pokoje snadno dohlížet, a účinně tak kontrolovat jejich nájemníky.

Strohé fasády z pálených cihel oživují reliéfy od Karla Knappeho, který přímo do hmoty jednotlivých cihel vtiskl detaily figurálních výjevů. Jeho náznaková práce se zaměřila na novozákonní tematiku jako důležitou součást morálního poslání celé svobodárny.

Vzhledem k uměleckým i politickým konfrontacím na architektonické scéně Výmarské republiky je pozoruhodné, s jakou lehkostí k ubytovacímu komplexu přiléhá rozměrný evangelický kostel Zmrtvýchvstání Páně. Jeho autor German Bestelmeyer pracoval citlivě a kontextuálně v měřítku Fischerovy zástavby, na kterou navázal použitím cihlového obvodového pláště. Přesto si nelze představit větší kontrast než mezi reformně orientovaným Fischerem a otevřeně antisemitským Bestelmeyerem, který jako člen NSDAP stál kulturně i lidsky na zcela opačné straně německé společnosti. V jeho světonázoru se sociální kontrola vydala na bezprecedentní cestu disciplinace, kterou lze jen stěží srovnávat s dohledem na dobré mravy nájemníků svobodárny.