Na počátku bylo…

Ve Sluneční soustavě známe už téměř tři stovky přirozených satelitů, obíhajících své planety. Mohlo by se tedy zdát, že náš Měsíc představuje jen jeden z mnoha exemplářů a v takovém počtu snadno najdeme jeho dvojníka. To se nám ale nejspíš nikdy nepodaří, protože okolnosti vzniku věrného kosmického souseda naší planety byly podle nejnovějších poznatků zcela mimořádné.

Přijít na to, jak Měsíc vznikl, touží astronomové už přes 150 let. Jeden z prvních vědeckých pokusů o vyřešení tohoto problému vycházel z představy o tvorbě planet Sluneční soustavy, jejichž tělesa postupně rostla procesem zvaným akrece, během něhož na sebe nabalovala hmotu ze společného zárodečného oblaku prachu a plynu; v centrální části oblaku vzniklo Slunce a v rovině rotujícího disku pak jednotlivé planety. Dnes předpokládáme, že podobným způsobem vznikla kolem rotujících oblaků mateřských planet i většina velkých měsíců (např. Jupiterovy satelity Ganymed, Callisto, Europa, Io nebo Saturnův Titan).

Podle nejnovějších modelů vznikl zárodek Měsíce již několik hodin po planetární kolizi. Předchozí počítačové simulace přitom počítaly s formováním v čase až stovek let.

Ilustrace Pavel Gabzdyl

Když už ze společného zárodečného oblaku vznikly planety, a dokonce i jejich velké měsíce, proč by se tímto způsobem nemohl zrodit také náš Měsíc? S touto myšlenkou přišel v roce 1873 francouzský astronom a matematik Édouard Albert Roche. Domníval se, že Měsíc vznikl z materiálu, který obíhal v prachoplynovém disku kolem naší domovské planety, čímž by se stal jakýmsi „bratrem“ Země. Tato představa ale měla už od svého počátku zásadní nedostatek. Zatímco jednotlivé planety obíhají kolem Slunce víceméně v jedné rovině (rovina ekliptiky) a většina velkých měsíců zase poslušně obíhá podél rovníků svých mateřských planet (sklony jejich drah nejsou větší než 0,5°), u našeho souputníka je tomu jinak. Oběžná rovina Měsíce vůči zemskému rovníku se mění od 18,3° až do 28,6°, což je s představou společného tance stvoření neslučitelné. Proto bylo třeba přijít s lepší teorií.

Úkolu se roku 1879 chopil George Howard Darwin (syn proslulého přírodovědce Charlese Darwina). Předpokládal, že Země kdysi rotovala kolem své osy mnohem rychleji než dnes a že se od ní Měsíc „odtrhl“. Jeden pozemský den měl trvat méně než čtyři hodiny! Pokud by k tomu došlo, byl by Měsíc „synem“ Země, což by elegantně vysvětlilo nápadný rozdíl v celkové hustotě Měsíce (3,34 g/cm³) a Země (5,52 g/cm³). Odtržení totiž předpokládá, že náš souputník by získal převážně materiál zemského pláště, který má nižší hustotu než zemské jádro, tvořící většinu hmotnosti naší planety. Na Darwinovu teorii vzniku Měsíce postupem času navazovali další vědci. Například roku 1889 britský geolog Osmond Fisher označil za místo odtržení Měsíce od Země dnešní Tichý oceán. Teorii odtržení definitivně odzvonilo až v první polovině osmdesátých let 20. století, kdy přesné hydrodynamické simulace systému Země-Měsíc ukázaly, že náš jediný přirozený satelit tímto způsobem vzniknout nemohl. Současný moment hybnosti celého systému vylučuje, že by naše Země v minulosti mohla rotovat tak rychle.