mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024
i

Aktuální číslo:

2024/2

Téma měsíce:

Faleš

Obálka čísla

Nejobsáhlejší česká monografie o Portmannovi

 |  5. 2. 2024
 |  Vesmír 103, 116, 2024/2

Je pro mne velikou radostí psát upoutávku na knihu Filipa Jaroše, mého někdejšího doktorského studenta a dnes docenta na katedře filozofie a společenských věd Univerzity Hradec Králové. Jedná se nejen o nejobsáhlejší českou monografii o životě a díle basilejského zoologa a biologicko-filosofického myslitele Adolfa Portmanna (1897–1982), ale také o takovouto nejobsáhlejší a nejvšestrannější knihu od jednoho autora ve světovém měřítku.

Filip Jaroš, původním zaměřením matematik, společně s Jiřím Kloudou redigoval a vydal už jednu portmannovskou kolektivní monografii v angličtině, přibližující Portmanna a jeho myšlení anglosaskému světu [Jaroš F., Klouda J. (eds.): Adolf Portmann: A Thinker of Self-Expressive Life, Springer, New York 2022]. Ze základní literatury na portmannovská témata v českém prostředí je dobře připomenout i knihu Kleisner K. (ed.): Biologie ve službách zjevu. K teoreticko- biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna, P. Mervart, Červený Kostelec 2008, obsahující překlady několika Portmannových biologických esejů a stati našich autorů o Portmannovi a problémech jím pojednávaných. Nejdelší do češtiny (Václavem Bendou a Zdeňkem Neubauerem) přeložený text tohoto autora jsou Nové cesty biologie, vydané jako čísla 7 a 8 časopisu Scientia et Philosophia v pražském nakladatelství Jůza a Jůzová (kniha vyšla v několika málo exemplářích už v samizdatu v Edici Expedice Václava Havla roku 1979 pod názvem O nové horizonty v biologii). Téhož roku jsem se někdy na podzim z jednotlivé večerní přednášky Zdeňka Neubauera na Přírodovědecké fakultě UK jako student o Portmannově existenci a jeho názorech poprvé dověděl a nadchl se pro ně.

Portmann totiž chápal vnější vzhled živých organismů jako cosi autonomního, vzniklého kreativitou čímsi analogickou té lidské, tedy nejen jako „vedlejší produkt“ reprodukce a dalších životních funkcí, pouze „otloukaný“ přírodním výběrem do konečného tvaru, nýbrž cosi, co má vedle své nepochybné funkčnosti i kvality ryze estetické. A připomeňme zde již scholastické: de singularibus non est scientia – o jednotlivém není vědy (v „tvrdém“ slova smyslu) – i to, že k pochopení některých jeho aspektů se hodí spíš kategorie uměnovědné). Zabýval se rovněž problémem niternosti živých organismů, jejímž je jejich vlastní jev zvnějšněním, což je kategorie spíše z oboru filosofie či humanitních nauk nežli striktně pojímané biologie.

Portmann byl neobyčejně vzdělaný v oboru tehdy současné německé a francouzské filosofie, psychologie a estetiky, osobně se přátelil například s Karlem Jaspersem, Karlem Barthem a Carlem Gustavem Jungem. Byl jako jediný biolog členem Jungem založeného intelektuálního klubu Eranos a po Jungově smrti i jeho předsedou. Portmann byl velmi činný publikačně i mediálně, což v té době nebývalo u univerzitních odborníků obvyklé. Patřil také k oné generaci profesorů zoologie, která perfektně znala celou systematiku a bionomii živočichů „od trepek po jeleny“, ale k jeho obzvláště oblíbeným skupinám patřili vedle ptáků i hlavonožci a mořští zadožábří plži (u nás patřil k této generaci ještě Zdeněk Veselovský, který byl u Portmanna na půlroční stáži).

Jarošova kniha rozebírá „fenomén Portmann“ z mnoha úhlů pohledu a je obtížné ji zde na malé ploše shrnout. Kromě Portmannovy biologie a biologické estetiky, opřené o některá fenomenologická východiska, se zabývá i Portmannovou biologickou antropologií s jeho pojetím „bazální antropologie“, které se dočkalo širokého uznání a šťastně přemosťuje extrémní hlediska typu „člověk je zvíře jako každé jiné“ a „člověk je zcela výjimečný a jiný a s jinými tvory naprosto nesrovnatelný“, která jsou bohužel stále ještě velmi rozšířená.

Autor se snaží na vybraných problémech, jako je expresivita zvířat či postavení člověka vůči nim, srovnat Darwina a Portmanna a trochu neobvykle hodnotí Portmanna jako „reformovaného darwinistu“. Portmann si mimořádně vážil díla britského přírodovědce a jeho hlubokých morfologických a etologických znalostí. Kriticky se vyhraňuje až vůči neodarwinistické teorii, která evoluční dynamiku redukuje na trojčlenku mutace- -selekce-izolace a v jakémkoliv, třeba sebebizarnějším vzhledu organismu se snaží najít odkaz na účelnost. K tomu Jaroš blíže uvádí:

„[Portmannovu morfologii je možné vnímat] nejen jako předparadigmatický postoj, ale také jako reformu darwinismu. Hledisko přežití je nutnou podmínkou pro zachování druhově specifických živých tvarů, nepostačuje ovšem k vysvětlení jejich bohaté tvářnosti. Můžeme zde vidět paralelu ve vztahu freudovské a jungiánské psychoanalýzy: druhá řečená nezpochybňuje fundamentální význam sexuality ve výstavbě lidské psýché, ukazuje ovšem nedostatečnost příslušného pojmového rozvrhu pro problémy související s náboženskou symbolikou.“ (s. 251) Čtenáře Vesmíru by mohla zaujmout rovněž autorova snaha o aktualizaci Portmannova myšlenkového odkazu. Kromě toho, že byl Portmann uznáván klasiky filosofické antropologie (Helmuth Plessner, Frederik J. J. Buytendijk, Arnold Gehlen), jeho teze o „předčasném narození“ lidského dítěte (ve srovnání s mláďaty lidoopů) a jeho dynamickém růstu v rámci „sociálního uteru“ je rozpracovávána i současnými biologickými antropology. Karen Rosenberg, Trevathan i Andres Kurismaa interpretují fenomén fyziologicky předčasného porodu jako rozhodující moment evoluční historie člověka, který spolu s bipedalismem pozitivně ovlivnil proces encefalizace a zintenzivnění sociálních pout v rámci raných lidských společenstev. Portmann se ve svých úvahách o vztahu mezi fylogenezí a ontogenezí kvalifikuje jako jeden z průkopníků směru teoretické biologie, v angličtině známého jako evolutionary development (v češtině pak jako „evo-devo“), který odvozuje zásadní evoluční změny z vývojové báze (development). Významného uznání se dostalo jeho pracím ve srovnávací ontogenezi ptačích mláďat, které podle jejich výživového vzorce rozlišoval na nidikolní (zhruba: krmivá) a nidifugální (nekrmivá), přičemž nidikolní stadium považoval za evolučně odvozenější. Rovněž novější výzkumy (J. Matthias Starck) potvrdily, že nidikolní stadium je nutnou prerekvizitou pro vývoj velkého mozku u ptačího dospělce.

Konečně v knize čtenář najde i analýzu Portmannových návazností na dobové filosofické proudy a jeho přínos pro filosofické chápání živých organismů a života vůbec, a to včetně člověka. Je v ní velmi podrobně popsána i geneze přijetí Portmannových myšlenek v českých zemích, která v náznacích začíná již rokem 1937. Po válce je nesena disidentskými kruhy (ekumenické semináře V Jirchářích), přičemž se ukazuje, že Portmannovu jevovou biologii (více než antropologii!) poměrně podrobně studoval i Jan Patočka. Vrcholem recepce Portmannovy filosofické biologie byla devadesátá a „nultá“ léta, kdy se v prostředí katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Portmannovy myšlenky aktivně užívaly jako rámec konkrétních biologických zkoumání.

Kniha přináší i bohatý obrazový doprovod, který sestává z reprodukcí Portmannových vlastních kreseb i maleb, fotografií zachycujících Portmanna-učitele i Portmanna-soukromou osobu, jakož i z dokumentace prostředí Basileje, ve kterém se jeho odkaz stále uchovává. Autor zde zúročil několikeré badatelské výjezdy do archivu Basilejské univerzity a kontakty s patrně posledním žijícím Portmannovým přímým žákem Rogerem A. Stammem. Publikace má i mohutný seznam literatury primární a sekundární a lze ji vřele doporučit každému, kdo se o jevový svět živé přírody a jeho přírodovědecké i filosofické uchopení vážněji zajímá či by chtěl svá dosavadní stanoviska rozšířit o nové horizonty. 

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie, Evoluční biologie, Biologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Pravá faleš, nebo falešná pravda

Pravá faleš, nebo falešná pravda uzamčeno

Halina Šimková, Jan Strojil  |  5. 2. 2024
Žádná společnost na světě nemá tolik prostředků či energie, aby dokázala efektivně bojovat proti všem podezřením z ohrožení. Používáme proto...
Koho balamutí tořiče

Koho balamutí tořiče uzamčeno

Jiří Sádlo  |  5. 2. 2024
Vstavačovité tořiče, rod Ophrys, jsou hodně složité a osobité. Dlouho se ví a říká, že klamou své hmyzí opylovače. Méně se připouští, že...
20 let s grafenem

20 let s grafenem uzamčeno

Jan Kunc  |  5. 2. 2024
Grafen, dvoudimenzionální alotrop uhlíku, vyvolal velkou vlnu pozornosti v roce 2004. Jak se tento význačný vědecký směr formoval, jaké byly jeho...