Kultivace jazyka

Dnes se skoro všichni lidé rodí do jazyka. Tím skoro vyjímám specifické situace některých neslyšících dětí, které se narodí do slyšících rodin a kterým může srozumitelná komunikace na chvíli scházet. V naprosté většině se ale v komunikaci jedním nebo i vícerem jazyků ocitáme v momentě narození. Jen o malinko později se začneme setkávat i s návodem, jak komunikovat. Návodem v podobě rad a oprav od těch, kteří si myslí, že to s jazykem už umějí. Chceme, aby i naše děti mluvily a časem i psaly dobře. Jenže co je to vlastně ono dobře?

Jakmile začne dítě něco říkat, začneme ho opravovat. Většinou láskyplně, nadšeně, ale přesto opravovat. Jednak v oblasti významu, třeba když ukáže na koně a řekne „haf“, jednak v oblasti formy. Není to krket, ale krtek, nejsou to díťata, ale děti, není to strojvůdčí, ale strojvůdce, místo je větší jako já říkej je větší než já, v obchodě se zdraví dobrý den, ne ahoj, a konečně velké rodičovské finále: hovno se neříká. Jedna oprava za druhou. Všechny vycházejí z usazených představ dospělých, které jazykové prostředky jsou hodnotné.

Tomu, že jsou některé jazykové prostředky v určitých typech situací očekávané, bezpříznakové, tedy i vhodné, se tradičně říkává jazyková nebo komunikační norma. Všichni od raného dětství nejen žijeme v krajině jazyka, ale i v neustálých kultivačních zásazích do oné krajiny. Dítě se neučí komunikovat jen přirozeně, dejme tomu způsobem pokus–omyl, ale také skrz explicitní rady. Nikdo z nás tedy podle mě nemůže s jistotou říct, jaké jazykové prostředky by v češtině volil člověk, který by normy jen zažíval, ale nebyl o nich kontinuálně explicitně zpravován rodiči, školou a tak dále. Odpovídalo by to frekvenčním špičkám v jazyce? Nebo by to bylo významně regionálnější a osobitější? Nevíme.

Není jasné, jakou barvou bychom malovali sluníčko, kdyby nám někdo už na začátku neřekl, že sluníčko je žluté. A podobně se nedozvíme, jak by štěkali čeští pejsci a jestli bychom všude psali bysme, protože všichni přece „víme“, že je to haf a v psaném textu bychom. Pokud ovšem všichni vyrůstáme výhradně ve zkultivované jazykové krajině a sami ji dědičně kultivujeme, nemůžeme si být jistí, jestli by její divoká podoba nebyla podobně dobrá.