Etologie pro silné jedince

Na Univerzitě Palackého v Olomouci přednáším etologii studentům psychologie už dvacet let. A celou dobu řeším dilema, kterou učebnici bych měl použít, aby byl tento volitelný kurz obsahově zajímavý, moderní a pokud možno ucelený. Jde o jediný kurz zaměřený na chování živočichů v rámci studia, proto bych byl rád, kdyby dokázal přesvědčit studenty psychologie, že zvířata umějí mnohem více, než ukazují Pavlovovi slintající psi, Skinnerovi holubi či Köhlerův šimpanz Sultan, a že lidé jsou vlastně taky živočichové. Začínal jsem původně přednášet srovnávací psychologii, ale zaměření na fylogenezi nervové soustavy, prvky chování a metodologii výzkumu (skripta S. Fraňkové a V. Bičíka, po kterém jsem přednášení převzal) mi přišlo jako náplň úvodního kurzu málo atraktivní a míjející můj vytčený cíl. Učebnice Základy etologie od Konrada Lorenze je (nejen pro výuku) zcela nepoužitelná. Vím to, sám jsem ji jako student zkoušel několikrát číst, ale bohužel přeložit odborný text z němčiny byl úkol nad síly překladatele. Kniha Etologie od Dierka Francka je výrazně lepší, ale také je v ní řada významných chyb (Vesmír, 78, 464, 1999/8).

Pominu-li tyto překlady z němčiny, lze sáhnout po učebnici Zdeňka Veselovského. Prof. Veselovský (Vesmír 86, 16, 2007/1) byl skvělý vypravěč a nejen jeho Výlet do třetihor, který jsem přečetl několikrát na základní škole, mě bez nadsázky nasměroval k dráze zoologa. Zároveň patřím ke generaci, která při studiích mohla nasávat informace o evoluční biologii z článků, přednášek a knih, které se hojně vyrojily koncem minulého století. Zřejmě proto mi je nejbližší onen adaptivní pohled, který se snaží pochopit, jak dané chování zvýhodňuje svého protagonistu. Veselovského Etologie: Biologie chování zvířat (Vesmír 84, 617, 2005/10) je bohatě ilustrovaná, čtivá a informativní, ale přiznám se, že jako učební text mi přijde poněkud nepřehledná a nevyvážená. Postrádám v ní (stejně jako v dříve zmíněných knihách) onen evoluční akcent na ultimátní cíle chování, se kterým se snažím studenty seznámit. Doposud jsem proto používal spíše zahraniční učebnice a očekával jsem avizovanou Etologii s maximální netrpělivostí.

Text knihy je členěn do šesti oddílů, po úvodu následují oddíly věnované čtyřem Tinbergenovým aspektům etologie a poslední oddíl o aplikacích poznatků do praxe chovatelské, ochranářské i výzkumné. A co že je ta Tinbergenova legendární „čtyřka“? Každé chování by mělo být prozkoumáno (1) z pohledu mechanismů, které jej umožňují či vyvolávají, (2) z pohledu jeho ontogenetického vývoje, (3) z pohledu jeho evoluční adaptivní funkce a také je nutné vzít v potaz, (4) kdy se ve fylogenezi daného živočišného taxonu takové chování objevilo.

Pokud nechcete (jenom) „našprtávat“ teorii, v knize najdete vložené „komplexní příklady“ – šest kapitol zevrubně se věnujících chování vybrané modelové skupiny živočichů. Jejich autoři jsou pilným čtenářům známí, tudíž jejich obsah příliš nepřekvapí. Kapitola o švábech a mouchách shrne a rozšíří poznatky z knihy Jana Žďárka Ohroženi hmyzem (Vesmír 100, 345, 2021/5), popis života podzemních hlodavců připomíná napínavou detektivku s otevřeným koncem. Výběr modelových skupin pro komplexní kapitoly se pochopitelně omezil na taxony, kterým je věnována mezi zoology zvýšená pozornost, protože jsou atraktivní svou jedinečností. Mouchy octomilky jsou nepostradatelné nejen pro genetiky, kukačky jsou modelovým druhem hnízdního parazitismu, letouni nás fascinují svou schopností létat a orientovat se v naprosté tmě. Pavouci jsou naproti tomu relativně méně studovanou skupinou, proto komplexní kapitola o jejich predačním chování popisuje spíše různorodost, jelikož o mechanismech toho zatím příliš nevíme. Je však sympatické, že bezobratlým byly věnovány alespoň dvě komplexní kapitoly. Další (a poslední) se věnuje etologii člověka a je v ní kladeno rovnítko mezi etology člověka a behaviorální ekology člověka (pracující v terénu), vymezující se metodologicky od evolučních psychologů v užším pojetí (obvykle studujících pomocí dotazníků příslušníky populace WEIRD¹⁾). Příjemné je zaměření této kapitoly na význam kultury a enkulturace pro naše chování.

Špinka Marek, Havlíček Jan, Štolhoferová Iveta, Frynta Daniel (eds.): Etologie: Mechanismy, ontogeneze, funkce a evoluce chování živočichů

Academia, Praha 2024, 668 s., ISBN 978-80-200-3556-1

Současná věda o chování živočichů vznikla postupnou fúzí klasické „germánské“ etologie, zaměřené na deskriptivní studium principů chování zvířat, převážně z proximátního úhlu pohledu, a amerického pozitivistického experimentálního behaviorismu, v němž laboratorní zvířata sloužila psychologům pro teoretické studium prvků učení a chování. Tinbergenovy čtyři kategorie otázek a vysvětlení chování živočichů (mechanismy, ontogeneze, adaptivní funkce a fylogeneze) „přizvaly“ do věd o chování zvířat Wilsonovu sociobiologii, která se později transformovala do šířeji pojaté behaviorální ekologie, ukazující, jak je chování závislé na proměnlivém prostředí. Přirozeně přitom etologové čerpají informace z dalších oborů, jako je ekologie (autekologické i populační studie, životní historie), evoluční biologie (fylogenetické analýzy příbuznosti a vzniku behaviorálních znaků), genetika, biochemie, neurologie, fyziologie a nespočet dalších. Kniha se snaží alespoň stručně seznámit čtenáře se všemi těmito novými aspekty. Nejde tudíž o učebnici „klasické“ etologie jako takové, spíše jde o soubor několika učebnic uvádějících čtenáře do oborů týkajících se chování zvířat. Takové učebnice samozřejmě mohly vyjít nezávisle na sobě, ale to by byla velká škoda. Přidaná hodnota Etologie je právě v této synergii a kazuistických komplexních kapitolách, které využívají všechny čtyři aspekty pro popis chování vybraných druhů. V těchto kapitolách, sepsaných odborníky s dlouhou praxí a velkou erudicí, jsou vykresleny barvité mozaiky z různorodých střípků.

Vydaná kniha mě ohromila a okouzlila. Nejen svými 668 hustě popsanými stranami a téměř půltřetím kilogramem hmotnosti, nejen fantastickými kresbami, nejen pětačtyřicetihlavým tvůrčím kolektivem, ale hlavně odborností, přehledností a uceleností. Úvod začíná poněkud děsivě představením knihy slovy „…jedná se spíše o minimalistickou variantu, a pro další informace čtenáře odkazujeme na speciálnější literaturu“, naštěstí však o pár stran dále stojí, že „u knihy takovéhoto rozsahu samozřejmě neočekáváme, že ji bude čtenář ‚vstřebávat‘ na jeden zátah […] struktura umožňuje jakési ‚hyperlinkové čtení‘ spíše než tradiční pročítání knihy od začátku do konce.“ Za toto doporučení jsem vděčný, protože za ty dva měsíce používání knihy jsem se zvládl hyperlinkově seznámit jen s některými kapitolami.

Kniha bude skvostem v každé knihovně, její grafické zpracování je velmi pěkné, sympatické je i uměřené členění kapitol – jsou zde podkapitoly pouze druhé úrovně (v učebnici Veselovského jsou i čtyři úrovně). Navíc jednotlivé oddíly a relevantní kapitoly mají vyváženou délku. Smekám nejen před autory a ilustrátory, ale i před editory a redaktory a jejich důsledností (!). Recenzovaná kniha tak připomíná učebnici Psychologie Atkinsonové a Hilgarda, která je ještě o třetinu delší. Etologie také nepředstavuje ani tak učebnici sepsanou pro jeden konkrétní kurz, jako spíše kompendium současného stavu poznání, po kterém lačně sáhnou nejen studenti, ale i přednášející, odborníci a ostatní zájemci o problematiku. Chybky v knize sice jsou, ale žádnou zásadnější jsem neobjevil. Jedinou nevýhodou je hmotnost a velikost – není příliš vhodná pro čtení na pláži (vyzkoušeno, věřte mi).