Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jedinečná Etologie

ZDENĚK VESELOVSKÝ: Etologie. Biologie chování zvířat, Academia, Praha 2005, ilustrace Jan Dungel, 408 stran, doporučená cena 395 Kč, ISBN 80-200-1313-8
 |  13. 10. 2005
 |  Vesmír 84, 617, 2005/10

Předtím, než Etologie Zdeňka Veselovského vyšla, ba ještě předtím, než jsem dostal rukopis k recenzi (tedy již před pár lety, když mi autor vyprávěl o svém úmyslu knihu napsat), mi bylo jasné, že to bude kniha jedinečná hned v trojím slova smyslu: osobitá, vynikající a ojedinělá.

Profesora Veselovského a jeho knihy není třeba čtenářům Vesmíru představovat, a zoologům už vůbec ne. Mnoho z nás, českých (a jistě i slovenských) zoologů, příslušníků několika generací, se již v dětství či mládí rozhodlo věnovat zoologii právě pod vlivem (ano, byla to pro nás takřka droga) děl Zdeňka Veselovského. A když jsme se ve studentském věku začali zajímat o chování zvířat, bylo to zase díky němu – ukázal nám, že jde o významnou vědeckou oblast, v níž se lze i akademicky profilovat. Jeho knížky o chování zvířat byly pro nás zároveň jedinými učebními texty. Pokud se někteří mladší kolegové neztotožňují s mým názorem, že vtištění (imprinting, Prägung) zájmu o zvířata a jejich chování zdejším biologům je dílem Zdeňka Veselovského, nechť si uvědomí, že možná ti, kteří ovlivnili je – rodiče, učitelé, gymnaziální či vysokoškolští profesoři – byli Veselovského odchovanci.

Zhruba 40 let poté, co nás Veselovský seznamoval s chováním zvířat v knize Praobyčejná zvířata (1964), 30 let po knize Vždyť jsou to jen zvířata (1974) a 13 let po knize Chováme se jako zvířata? (1992) vychází nyní Etologie. Tak jako každá ze série jmenovaných knih staví i tato na knize předchozí, ale zároveň je knihou novou, originální. Již jsme si zvykli na obsahovou kvalitu, informativnost, čtivost a ilustrační výpravnost Veselovského knih, z nichž ani Etologie nevybočuje. Nezklame naše očekávání. Osobité kresby Jana Dungela, který ilustroval již starší autorovy knihy (Chováme se jako zvířata?Obecnou ornitologii), dodávají publikaci charakteristický, nezaměnitelný ráz. Výběr fotografií neilustruje jen zvířata, ale přímo dokumentuje jejich chování.

Etologie vychází z knihy Chováme se jako zvířata? a mnohé z ní přebírá, tudíž je neméně čtivá a zasvěcenému laikovi srozumitelná. Obsahově je ale náročnější. I když není koncipována jako učebnice, lze ji pro výuku doporučit. Rozdíl je již na první pohled zřejmý, jak ze jména nakladatele (Academia), tak z názvu knihy a z členění na jednotlivé kapitoly:

1) Etologie a historie jejího vzniku

2) Základní prvky chování

3) Vniřní řízení a integrace chování

4) Neuroetologie

5) Ontogeneze chování

6) Druhy učení a paměť

7) Komunikace živočichů

8) Sociální chování

9) Sexuální chování – námluvy

10) Péče o potomstvo – rodičovské chování

11) Denní programy, jejich zajišťování a regulace

Ne zcela výstižné jsou pouze názvy 3. a 4. kapitoly. Třetí kapitola se totiž zabývá smysly a její označení by se spíše hodilo pro 4. kapitolu, která se věnuje nejen neuronálnímu, ale i hormonálně řízenému chování. K přehlednosti a orientaci v textu významně přispívá členění do podkapitol a grafické zvýraznění klíčových slov, jež přibližuje knihu učebnicové podobě.

Z díla vyvěrá autorova fenomenální, hluboká a obšírná znalost zvířat a jejich chování, kterou získal nejen studiem literatury, ale především dlouholetým vlastním pozorováním – to dnes většině teoretiků evoluce zvířecího chování chybí. Výběr příkladů, zaměřený především na obratlovce, obzvláště na ptáky, zrcadlí jak autorův odborný zájem, tak obecnou situaci ve volbě a popularitě objektů etologického výzkumu. Úctu (alespoň u zasvěcených čtenářů) vzbudí autorova otevřenost novým trendům (koncepčním i metodickým) a upřímná snaha začlenit je do vlastního výkladového rámce a pojmosloví. V úvodní kapitole se dovíme nejen o Aristotelovi, Bedřichu z Hohenštaufenu, Konradu Lorenzovi (o tom nejvíc – obdivem k němu se Veselovský nikdy netajil), ale i o Hamiltonovi, Dawkinsovi, Maynardu Smithovi či Wilsonovi. Nu, ruku na srdce, vy, sociobiologové nastupující či již akademické žezlo třímající generace: Kam až dojdete při zpětném výčtu etologů a znalostech jejich koncepcí? Autor se v úvodu omlouvá, že „knihu koncipoval klasičtějším způsobem“, a myslí tím, že současné sociobiologické literatuře věnoval menší pozornost. Netřeba se omlouvat:

  • Zcela ošizena sociobiologie nebyla.
  • Možností poznat sociobiologickou tematiku má dnešní zájemce spoustu.
  • Kniha si nedělá nárok stát se oficiální vysokoškolskou učebnicí o chování zvířat – tudíž nemusí věrně odrážet současný kvas svého oboru. Autor každé odborné a populárněvědecké knihy má právo vyjádřit své pohledy, vhledy, náhledy či nadhledy a je na každém z nás, sáhneme-li po knížce proto, že v ní chceme najít něco, co očekáváme. Jestliže si knihu koupíme proto, že v ní hodláme nenajít něco, co tam ani být nemůže, nesmíme se pohoršovat (ale můžeme si vysloužit ostruhy kritika).
  • Kniha má titul Etologie, nikoliv třeba „Chování zvířat“, čímž nás autor předem informuje, oč tu kráčí. Víme ale opravdu, co vlastně etologie je? A tím se dostávám k tomu, abych odůvodnil své úvodní tvrzení, že kniha je jediná svého druhu.

Budeme-li na světovém knižním trhu hledat titul „Ethology“ či „Ethologie“, příliš nepochodíme. Snad najdeme pár školních učebnic, ale zaručeně ne učebnici vysokoškolskou či odbornou publikaci. Snad jen J. L. Gould nazval r. 1982 svou knihu Ethology: The mechanisms of Evolution and Behavior. Zato knih, které mají v názvu např. slova „animal behaviour“, „behavioural science“, „biology of behaviour“, „Verhaltensbiologie“, „Verhaltensforschung“, je nesčetně. Dokonce sám Konrad Lorenz či jeho významný žák Irenäus Eibl-Eibesfeldt použili slovo „Ethologie“ až v podtitulu a na obálce stálo Vergleichende Verhaltensforschung (srovnávací výzkum chování). 1) Je to paradoxní situace – existují etologické společnosti, pořádají se mezinárodní etologické kongresy, vycházejí odborné časopisy Ethology či Ethology, Ecology and Evolution, mluvíme o zakladatelích etologie (oficiálně dostali K. von Frisch, K. Lorenz a N. Tinbergen r. 1973 Nobelovu cenu za výzkumy týkající se organizace a spouštění individuálních a sociálních vzorců chování), běžné jsou etologické přednášky, kurzy, praktika, semináře. Neexistuje ale dosud žádná učebnice, která by se k své vědě hrdě přihlásila titulem „Etologie“, jak je to běžné v ekologii, genetice, anatomii, cytologii, imunologii, fyziologii aj. Snad to pramení z Lorenzových slov: Etologie neboli srovnávací výzkum chování je snadno definovateln. Tím ovšem etologii omezil na srovnávací výzkum. Jinými slovy pomohl etologii k rozletu a zároveň jí zastřihl letky. Pozdější autoři, kteří chtěli vyzdvihnout i něco jiného než srovnávací aspekty, se od slova „etologie“ distancovali a mluvili o „chování zvířat“. Dnes je etologie mnohdy chápána jako jeden z koncepčních a metodologických směrů (představovaný především Lorenzem a Tinbergenem) vědy o chování zvířat. Většina výzkumů spoluzakladatele etologie K. von Frische se však etologii podle této definice vymykala. V češtině se dostáváme do těžké situace, neboť k chování nemáme odpovídající adjektivum. A tak analogicky k anatomický, ekologický, fyziologický či genetický používáme slova etologický (a to i v sociobiologickém kontextu) nebo behaviorální. Myslím, že věda o chování zvířat by si zasloužila být také vědecky pojmenována, a proto vítám úvodní definici Zdeňka Veselovského: Etologie neboli biologie chování živočichů je poměrně mladý obor biologických věd. Jejím posláním je studium zvířecího chování pomocí biologických metod. Veselovský, byť zůstává věren lorenzovské tradici a definici, se však v této knize začíná od svého velkého vzoru a učitele odpoutávat a pojem etologie rozšiřuje. Je velká škoda, že je ve světě osamocen. Klasičtí etologové zůstali etology a sociobiologií opovrhují, přitom se ale k etologii nedovedli programově – tedy titulem učebnice – přihlásit. Sociobiologové klasickou etologii zatracují a zapomínají na ni, i když ji potřebují coby zdroj empirických důkazů pro své teorie. Přitom se sdružují v etologickych společnostech a přednášejí na etologických kongresech. Je na čase najít společného jmenovatele, společné jméno.

Tak jako ty minulé knihy Zdeňka Veselovského, ani tato nejnovější by neměla chybět v knihovně žádného česko-slovenského zoologa a milovníka zvířat a přírody.

Poznámky

1) V českém překladu K. Lorenz: Základy etologie, Academia, Praha 1993. Přeložen do češtiny byl rovněž Dierk Franck: Etologie, Karolinum, Praha 1996 (Verhaltensbiologie, Einführung in die Ethologie, Georg Thieme Verlag, Stuttgart – New York 1985). Novější výrazně přepracované a doplněné vydaní učebnice Dierka Francka (který je sám čestným členem německé etologické společnosti) z r. 1997 už nese jen titul Verhaltensbiologie; podtitul „Einführung in die Ethologie“ už byl vypuštěn.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Hynek Burda

Prof. RNDr. Hynek Burda, CSc. (*1952) vystudoval biologii (zoologii) na Příodovědecké fakultě UK. Na Univerzitě Duisburg-Essen v Essenu vede katedru obecné zoologie a věnuje se zejména výzkumu biologie podzemních savců a smyslové ekologii. Je hostující profesor na Jihočeské Univerzitě v Českých Budějovicích.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné