Brášek mámu pohlazuje

Po tom, jak je možné, že se dítě naučí říkat i věci, které předtím nikdy neslyšelo, pátrají různé lingvistické teorie. Známá je ta spojená s generativním přístupem Noama Chomského, která jednoduše řečeno tvrdila, že jazyk je vrozený a zčásti předprogramovaný. Tohle pojetí je zpochybňováno už přes sedmdesát let, ale otázka, jak děti dokážou samy tvořit tolik slov a vět, zůstává jednou z těch nejdráždivějších.

Při osvojování jazyka je výhodné řídit se analogiemi s něčím, co už známe. Použít slovo, tvar slova nebo i větu, které kopírují něco už ověřeného, je celkem bezpečná strategie. Máma žába, táta žáb. Nejvíc mě to fascinuje u slovesných tvarů. Systém časování českých sloves je bohatý, jeho součástí je čas, vid, ale i vyjádření opakovanosti děje apod. Uvedu příklady od našich potomkyň: Já to počmáruju. Upečela jsem bábovku. Já jsem ho odeženala. Chci se na tý židli točovat. Já tobě dávám najevo, chci objet (rozumějte obejmout). Ty jsi z tý kavárny utekla a pak jsi zase přitekla. Brášek mámu pohlaďuje. (Tvar pohlaďuje textový editor tvrdošíjně nahrazuje tvarem pohlazuje. I editor má rád analogie.)

Analogie se vkrádá všude. To je hroch, vidím hroha. Hroha dítě nejspíš použilo podle vzoru jiných případů ztráty znělosti na konci slova: [roch] pokoje × v [rohu] pokoje, [sňích] × hodně [sňehu]. Můžeme zkoumat, jestli se dítě v realitě i v jazyce setkalo dřív spíš s hrochem, nebo se sněhem. Podobně je třeba zvažovat, jestli je pro dítě dřívější a frekventovanější příčestí upekl/a, které je součástí minulého času: Copaks to upekla?, nebo spíš tvary přítomné, resp. budoucí: Upečeme bábovku, jo?, a zohlednit musíme i další analogie, třeba frekvence možných tvarů podobných sloves (téct, upéct).

Naše dvouletá dcera systematicky používá vazbu všimnout (si) + 4. pád, tedy všimla tátu, všimla děťátko, všimla krávu. Není to žádná chyba v jejím chápání, naopak. Jednak se slovesa vidění běžně pojí se 4. pádem, vidět/ pozorovat něco, koukat na něco, jednak si často všímáme koníka, psa nebo pána, u nichž jsou tvary 2. a 4. pádu shodné a jejich odlišování se tak ukotvuje postupně. Její řešení je vlastně logické a srozumitelné.

To, co běžně bereme jako roztomilé přeřeky nebo co bohužel dětem i opravujeme, může vypovídat o češtině něco hlubšího. Pozorovat nebo spíš poslechovat, jak děti mluví, je dechberoucí výpravou do lidské mysli.