Zkamenělé poklady z Tajšútu

Maroko nabízí fascinující pohledy do dávné minulosti. Téměř na každém kroku narazíte na zkameněliny trilobitů, amonitů a dinosaurů. Horniny poblíž města Zagora na jihovýchodu země ukrývají i zkameněliny se zachovanými měkkými částmi těl dávných živočichů. Nová lokalita Tajšút (Taichoute) naznačuje, že před 470 miliony let žilo v tehdejších mořích rozličné společenstvo velkých plovoucích členovců.

Většinu informací o dávných ekosystémech získávají paleontologové na základě zkamenělin pevných tělních částí tehdejších organismů. Schránky ramenonožců, krunýře trilobitů nebo destičky ostnokožců jsou často tím jediným, co se zachová do dnešní doby. Je ale nutné mít na paměti, že nám tyto zkameněliny poskytují značně zkreslený pohled. Pro srovnání – v dnešních mořích představují organismy bez pevných částí těl asi 60 % veškeré fauny. Naštěstí existují místa, kde panovaly tak příznivé fosilizační podmínky, že se na nich uchovaly i měkkotělé organismy (viz rámeček Není měkkejš jako měkkejš). Právě díky takovým lokalitám, označovaným termínem Konservat Lagerstätten, máme daleko ucelenější představu nejen o morfologii a anatomii dávno vyhynulých organismů, ale také o tehdejší biodiverzitě.

Tyto výjimečné lokality jsou rozprostřeny napříč geologickou minulostí velmi nerovnoměrně. Ještě donedávna byla většina prvohorních lagerstätten známá především z kambrických hornin (např. slavné burgesské břidlice v Kanadě a maotchienšanské břidlice v Číně), kdežto mladší útvary byly na podobné nálezy poměrně chudé. Desítky kambrických lagerstätten obohatily naše znalosti o spoustu živočišných druhů a skupin, ty ale z mladších období nebyly známy. Srovnání biodiverzity napříč geologickým časem tak bylo velmi obtížné. Ještě víc frustrace přinášelo to, že od konce kambria a během následujícího ordoviku probíhala tzv. ordovická radiace (viz rámeček Ordovická radiace) a zrovna z počátku tohoto časového úseku nebyly známy prakticky žádné lokality s výjimečným zachováním. Poslední kambrická lokalita takového typu byla stará asi 495 milionů let a první ordovická lagerstätten pocházela z doby před asi 460 miliony let. Paleontologové tak byli v tomto 35 milionů let dlouhém úseku odkázáni pouze na studium biodiverzity „běžných“ lokalit.

Pohled na lokalitu Tajšút.Snímek Brand Lefebvre

Nové nálezy z marocké pouště

Vše se změnilo na přelomu tisíciletí s objevem výjimečně zachovalých zkamenělin ve fezouatských břidlicích nedaleko města Zagora v Maroku. Ty svým stářím spadají na samý počátek ordoviku (zhruba do doby mezi 485 až 470 miliony let) a ve dvou polohách (starých asi 480 a 475 milionů let) obsahují unikátně zachovalé zkameněliny včetně měkkých částí, které poskytly mnoho nových informací o tehdejší biodiverzitě. Díky nim například víme, že některé podivné organismy známé z kambria (např. archaičtí měkkýši nebo vzdálení příbuzní dnešních drápkovců) přežili do ordoviku, ale také to, že se v té době objevili i první zástupci některých současných skupin (např. ostrorepů). Přesto zůstávaly fezouatské břidlice jen dalšími dvěma body v desítky milionů let dlouhém úseku, navíc známé lokality zachycovaly víceméně podobná prostředí mořského dna v hloubkách okolo 30 až 70 metrů.