Archeogenetická revoluce

Už vás někdy napadlo, proč mají Evropané světlou pleť? Zda jsme nositeli neandertálských genů a jaký to může mít vliv na naši imunitu? Odkud do Evropy přišli zemědělci a Indoevropané? Kdy začaly první pandemie? Máme vůbec pátrat po keltských, germánských a slovanských „kapkách krve“ v našem genetickém rodokmenu? Na tyto otázky dříve antropologové ani archeologové neuměli jednoznačně odpovědět. Nyní nový vědní obor archeogenetika (viz téma Vesmíru 1/2023) přináší kvalitativně nová biologická data, která poskytují unikátní pohled na populační a adaptační procesy lidstva.

Biochemik Johannes Krause (Univerzita v Tübingenu a Ústav Maxe Plancka pro evoluční antropologii) a žurnalista Thomas Trappe v roce 2019 vydali knihu Die Reise unserer Gene: Eine Geschichte über uns und unsere Vorfahren, jejíž druhé vydání mají nyní čeští čtenáři k dispozici v překladu Dagmar Heegové s doslovem evoluční antropoložky Zuzany Hofmanové. Díky spolupráci renomovaného vědce s úspěšným žurnalistou kniha poskytuje populárně srozumitelné shrnutí současných archeogenetických studií. Čtenáře zaujme tématy vztahujícími se k aktuálním politickým a etickým otázkám migrací, nacionalismu i hrozeb globálních pandemií.

Podle autorů jsou současní Evropané potomky čtyř geneticky odlišných skupin. V menší míře byli našimi předky původní eurasijští lovci a sběrači. Asi z 60 % jsme potomky obyvatel úrodného půlměsíce, dvou geneticky odlišných skupin ze západní (Anatolie) a východní (sever Íránu) části. Čtvrtou složkou naší genetické výbavy jsou geny spojované se stepní expanzí na počátku 3. tisíciletí př. Kr. Migraci kolonizující Evropu v čase šíření zemědělství před 8000 lety hodnotí Krause jako geneticky dobře patrnou, následující složku stepního migračního proudu před 4800 lety však charakterizuje jako masivní a náhlou změnu. I archeologové nacházejí pro toto období doklady zásadní změny v charakteru osídlení a rozšíření kulturní uniformity.

Krause předpokládá tzv. stepní migraci, která měla před 4800 lety proměnit populační skladbu Evropy. Jeho interpretace se vrací k migracionistickému výkladu dějin, který byl před válkou vůdčí myšlenkou kulturně historického paradigmatu a tzv. sídelní archeologie Gustafa Kossinny, jejímž hlavním motivem kulturní změny v pravěku byly rozsáhlé migrace. Je však třeba mít na paměti, že na genetické rekonstrukci dávných populací se pracuje teprve v posledních desetiletích. Archeogenetická data budou stále více osvětlovat genetické a etnické procesy vývoje lidstva a významným způsobem posunou naše chápání společenských a populačních procesů, včetně porozumění změnám hmotné kultury v kontextu regionálních genetických konstelací. Archeogenetické analýzy a porozumění mezi genetiky a archeology jsou ale stále v počátcích. Archeologové mívají tendenci zcela důvěřovat exaktním datům přírodních věd. Přitom i metody archeologie se vyvíjejí a zpřesňují, a to i ve schopnosti kriticky pracovat s daty ostatních vědních oborů. Vzpomeňme např., jak se před necelými sedmdesáti lety archeologové s jadernými fyziky a dendrology učili kalibrovat zprvu poněkud matoucí radiokarbonová data. Podobně kriticky musí archeologové přistupovat i k archeogenetickým datům a zatím se genetickými studiemi inspirovat, ale nepouštět se do nekritického přepisování dějin.

Johannes Krause, Thomas Trappe: Zrození Evropanů. Skutečný příběh našich předků vyprávěný geny Jan Melvil Publishing, Brno 2022, 256 stran, ISBN 978-80-7555-165-8

Krause předpokládá, že došlo k významnému posunu na chromozomech Y (děděných po mužské linii) a že se stepní migrací proměnil populační obraz Evropy tak, že 80–90 % chromozomů Y v populaci následující doby bronzové bylo nových. Jako genetické dědictví tak 70 % západoevropské populace dnes nese chromozom Y haploskupiny R1b, který je spojován s populací eneolitické kultury zvoncovitých pohárů, zatímco přibližně 50 % současných Východoevropanů má chromozom Y haploskupiny R1a, spojovaný se starší kulturou šňůrové keramiky. Podle Krauseho znamenala stepní migrace až 90% genetickou změnu populace Británie.

Nekritický přístup k archeologickým pramenům se u Krauseho objevuje také v pokusech o výklad genetických změn populace v závěru eneolitu a na počátku doby bronzové v Evropě. Předpokládá, že na počátku 3. tisíciletí př. Kr. se musel do střední Evropy přistěhovat velký počet nositelů stepních genů, kteří v průběhu pouhých pěti generací změnili genetickou strukturu oblasti k nepoznání. Podle Krauseho byla populační změna tak obrovská, že: „Pokud bychom dnes chtěli dosáhnout podobného efektu, muselo by do Evropy přijít najednou deset miliard lidí. […] Nebo, abychom se pohybovali v rámci reálných možností, jedna miliarda migrantů do Německa.“ Domnívám se, že právě tyto předpoklady svou nereálností do značné míry diskvalifikují interpretaci genetických změn v závěru eneolitu a že se tato biologická data naučíme číst a vykládat teprve časem.

Obávám se, že někteří archeologové (zvláště zástupci kulturněhistorického paradigmatu) se do jisté míry podílejí na překotném přepisování populační historie pravěké Evropy bez dostatečně kritického odstupu od nových biologických dat a s účelovou interpretací archeologických pramenů. Krause své tvrzení dokládá výsledky archeologických výzkumů v Posálí. Domnívá se, že v prvních sto padesáti letech 3. tisíciletí př. Kr. tu výrazně poklesla populace. Odvolává se především na absenci lidského kosterního materiálu a artefaktů z tohoto období. „Jako by vše zmizelo v nějaké černé díře.“ Je však třeba upozornit na specifický obraz osídlení v období středního eneolitu (kultur chamské, řivnáčské, walternienburg/bernburské nebo jevišovické, 3300–2900 př. Kr.), pro který jsou charakteristická ohrazení na výšinách, nečetná rovinná sídliště a téměř úplná absence pohřbů. Takové už ale archeologické prameny jsou – pro některá období jsou určité lidské aktivity v archeologickém záznamu neviditelné. To však neznamená, že je lidé neprovozovali jiným, dnes nerozpoznatelným způsobem. Tvrzení o depopulaci úrodného území ve středu Evropy by muselo být podloženo např. palynologickým záznamem svědčícím o opuštění obilných polí, o sukcesi lesa ap. Krause se s problémem snaží vypořádat v kulturněhistorickém rámci, a to velmi pozitivisticky. Předpokládaný úbytek populace, který by umožnil potenciál velké migrace, je podle něj indicií, která „poukazuje na drtivou epidemii“. Tu spojuje s nejstarší evidencí genomů moru, který se s populací jámové kultury šířil do Evropy. Doklady bakterie Yersinia pestis, způsobující mor, jsou však známé už z období před stepní migrací, z prostředí tripolské kultury na jihozápadní Ukrajině nebo kultury nálevkovitých pohárů v západním Švédsku. Krause ale zvažuje i možnost násilného vyhubení zemědělců. Předpokládá však, že „i v takovém případě musela být populace ve střední Evropě již před invazí z východu silně zdecimovaná, jinak by pro období před 5000 lety existovaly důkazy o zabitých jedincích s neolitickou DNA, například v masových hrobech nebo na bojištích“. Zde opět narážíme na nedostatečné vzájemné pochopení mezi genetikem a archeology. Ačkoliv tuto stepní genocidu neolitiků archeologové nepředpokládají, chybějící doklady masakrů přesvědčivě nedokazují, že k ní nedocházelo.

Krause rovněž přeceňuje pasteveckou podstatu života stepních migrantů a zdůrazňuje, jak významným terénem pro ně byla plošina srovnaná severoevropským kontinentálním ledovcem. Tato představa předpokládá, že neolitičtí zemědělci, kteří v oblasti již 2500 let žili a vytvořili zemědělskou kulturní krajinu, jakoby mávnutím kouzelného proutku kamsi odešli a ustoupili invazním pastevcům, kterým až po chvíli došlo, že by mohli také začít s obilnářstvím. Pokud k populačním přesunům tak ohromného rozsahu opravdu docházelo, byli tito stepní migranti již zemědělci.

Kniha je pozoruhodným vyprávěním o biologické historii našich předků, přinášejícím nový pohled na pravěké dějiny Evropanů a lidstva. Archeogenetika se s dynamikou mladého vědního oboru neustále technicky zdokonaluje a objevuje nové souvislosti v pravěku lidské populace. Můžeme se proto v brzké době těšit na další převratná zjištění dekódující genetickou historii našeho druhu a snad i na pokračování této knihy.