Bezrucí, leč zruční

Po dopadu asteroidu započala nejen éra savců, ale i hadů. Drobní hadi, žijící pod zemí a připomínající dnešní slepčíky (Anomalepididae), byli adaptovaní na dlouhé hladovění a konzumaci půdních bezobratlých. Moderní hadi po nich zdědili mimo jiné absenci nohou, srostlá oční víčka a bezvýhradnou masožravost. Později hadi silně diverzifikovali a ovládli nejen podzemí, ale i řadu dalších nik. Evoluční dědictví jim však stále „svazuje ruce“, jelikož musejí lovit živočišnou kořist a postrádají končetiny, pomocí kterých by si kořist mohli naporcovat. Většina hadů proto polyká potravu vcelku – pokud se kořist urputně brání, mohou ji hadi zabít buď pomocí jedu, nebo udušením ve smyčkách svého těla. Skvělou adaptací jsou roztažitelné čelisti, umožňující se na kořist doslova navléknout. Tímto způsobem lze polykat i ptačí vejce (Vesmír 102, 545, 2023/10), jež jsou až v těle vejcožrouta rozbita pomocí speciálních výrůstků na obratlích.

Oligodon fasciolatus není tak obyčejný had, jak se na první pohled jeví. Ropuše dovede rozříznout břicho a vyžrat její útroby. Vyhne se tak jedovaté kůži.

Snímek Profimedia

Co však dělat, když je kořist příliš velká či z různých důvodů částečně nevhodná? Někteří hadi nepolykají kořist vcelku, příkladem jsou například šnekožrouti (Pareatidae), kteří dokážou svými asymetrickými čelistmi vytáhnout měkkého plže z nestravitelné ulity (Vesmír 95, 552, 2016/10). Nejvíce se však porcování kořisti blíží počínání dvou asijských vodnářek (Homalopsinae), které považují za pochoutku krabí nohy, čerstvě ukroucené jejich původním majitelům.