Doba přerušovaných rovnováh

Rovnováhy mohou mít spoustu různých podob. Některé jsou triviální, třeba když na houpačce rozložením váhy dosáhneme rovnovážné polohy. Jiné jsou docela strašidelné – stačí pomyslet na tepelnou smrt vesmíru po dosažení ultimátní termodynamické rovnováhy. Podobné je to se smrtí jedince, která nastartuje děje směřující k fyzikální rovnováze v termodynamickém smyslu.

Život sám je od rovnovážného uspořádání neživého světa vzdálen, a přesto je v docela zajímavé a komplexní rovnováze. Když se ráno probudíme a podíváme se do zrcadla, většinou se docela dobře poznáme. Kontinuita našeho uspořádaného a komplexního já přitom není vůbec triviální. Během noci v těle odumřelo několik desítek miliard buněk, tvořících několik gramů naší buněčnosti. Byly nahrazeny buňkami novými – většinou ve správném počtu a uspořádání. Co se děje na úrovni molekul, je ještě dynamičtější a ještě hůře představitelná přestavba. To, co se na sebe ráno dívá do zrcadla, je na molekulární úrovni z velké části něco jiného než večer, přesto nepociťujeme sebemenší ztrátu identity. Na nano- a mikroúrovni jsme totiž celý život ve stavu dynamické rovnováhy složené z obrovského počtu individuálních chemických a buněčných příběhů.

Podobné je to i u rovnováh ekologických – ty jsou „odpracovány“ jednotlivými příběhy aktérů, které jak známe z přírodovědných filmů mohou být fascinující a zábavné a dnes i docela přesvědčivě matematicky formalizovatelné, jak ve svém článku ukazuje David Storch (s. 436).

Přírodní i geopolitické rovnováhy jsou složité. Pokud se člověk rozhodne, že do jemného rovnovážného přediva zasáhne, zpravidla to nedopadne dobře. Někdy se z takové intervence zrodí skvělá historka – např. ta o kobrách a britských „kolonistech“ v Indii v článku Marka Hudíka (s. 442). Jindy může mít snaha o vytvoření nového typu rovnovážného uspořádání tragické následky. V přímém přenosu dnes sledujeme pokus o vytvoření nového geopolitického uspořádání silou, dokonce tou nejbrutálnější – válečným konfliktem. Jedná se o šílené a nezodpovědné planetární sociální inženýrství, narušující dlouhodobě kultivovanou rovnováhu s nejasným koncem. Nějaký typ rovnovážného uspořádání vznikne, ale nezapomeňme – ultimátní rovnováhou je tepelná smrt vesmíru!

Ivan M. Havel, z cyklu Dědci.

Z „rovnovážného“ hlediska žijeme v mimořádné době „přerušovaných rovnováh“ (vypůjčil jsem si z jiného kontextu termín paleontologů Nilese Eldredge a Stephena Jaye Goulda). Před současným válečným konfliktem rovnováhu světového řádu narušila i dlouho očekávaná, ale typem patogenu překvapivá pandemie. Ta mimo jiné odhalila slabá místa světového sociálního „ekosystému“. Jedna z ekologických pouček praví, že ekosystém není silnější než jeho nejslabší složka. Globalizovaný svět díky covidu odhalil několikero Achillových pat naší civilizace – například centralizovanou produkci čipů a závislost na začipování v podstatě čehokoli. Závislost na fosilních palivech od současného válečného agresora spolu s evropskou energetickou transformací (viz s. 502) namíchaly „Molotovův koktejl“ současné cenové nerovnováhy. A vlastně vytvořily rovnováhu novou – svět, odsuzující válečný konflikt, kvůli své závislosti pokrytecky financuje agresora. Vzniklá veskrze patová situace, což je vlastně rovnováha svého druhu, může trvat mnoho let a bude stát mnoho lidských životů.

Covidová nerovnováha poukázala na další zásadní okolnost, a to kritický nedostatek kritického myšlení, umožňující masivní šíření dezinformací a fake news. Tento sociologický experiment bychom si rádi odpustili, ale když už probíhá, musíme se pokusit s tím něco dělat. Ideálně zespodu – prostřednictvím organizací, které mají vysoký odborný kredit a nezpochybnitelnou autoritu, jako je třeba Učená společnost. Důležité je začínat už u dětí a mládeže, pozitivní roli v tom mohou sehrát například oborové olympiády. V případě Biologické olympiády (a nejen jí) mám dobrou zprávu. Po dvou letech se vše vrací do normálních kolejí, všechna kola proběhla prezenčně, MŠMT schválilo na začátku června financování soutěží pro tento rok (trochu s křížkem po funuse, ale přece – první covidový ročník, ač proběhl, nebyl financován vůbec). Hostitelská organizace garantující zdárný průběh soutěže se mění z České zemědělské univerzity (děkujeme za mnohaletou podporu!) na Univerzitu Karlovu, Přírodovědeckou fakultu. Pro nás pro všechny je to velká výzva – vytvořit novou, dlouhodobě udržitelnou rovnováhu.

Stabilita rovnovážného uspořádání našeho těla, ekosystémů, ale i společenských konstruktů typu Biologické olympiády je zajištěna systémem zpětnovazebných mechanismů a zdrojem energie, která jim umožňuje dlouhodobě fungovat vzdáleně od rovnováhy termodynamické. Té by bylo snadné dosáhnout (v duchu hesla „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, opět viz tepelnou smrt vesmíru), ale nebyla by žádoucí. Naštěstí má Biologická olympiáda skvělý pohon – alternativu ATP z článku Adama Obra (s. 432): nadšení, erudici a altruismus bývalých účastníků, obrovského množství skvělých učitelů a administrátorů na všech úrovních. Vyvedení z rovnováhy mělo v Biologické olympiádě zajímavou reflexi – téma současného 56. ročníku totiž bylo Drž si balanc! aneb Rovnováhy a zpětné vazby v přírodě.¹⁾