Nejstarší Evropanka

Ve čtvrtek 14. září 1950 se v lomu pod návrším Zlatý kůň u Berouna chystají k odstřelu vápence. Je určen pro výrobu cementu. Zahřmí výbuch trhaviny a dělníci ve skále objevují zavalenou chodbu, ze které vychází průvan. Toho dne jsou objeveny Koněpruské jeskyně, ukrývající záhadné lidské pozůstatky, které se podaří plně docenit až za 70 let.

Evoluce lidské linie představuje proces dlouhý několik milionů let, který jen těžce skládáme z mozaiky spoře dochovaných nálezů fosilních pozůstatků našich raných předků – homininů. Na jeho konci existuje jeden jediný zástupce – anatomicky moderní člověk. Ten se objevil v Africe poměrně dávno, přibližně před 300 000 lety, jak ukazuje nedávný objev v marockém Džabal Íghúdu.¹⁾ Nechme však stranou historii zkoumání dějin člověka i překvapivé objevy posledních deseti let (Vesmír 100, 324, 2021/5) a přibližme si jen objevy zcela nedávné. Co je na nich zajímavé? Předně je to skutečnost, že v posledních 200 000 letech žilo mimo Afriku současně několik druhů či forem lidí, jejichž stopy si dnes neseme ve svém genomu.

Každý z nás vlastní geny, které jsou dědictvím mísení prvních moderních lidí s archaickými lidskými populacemi, jako byli neandertálci či děnisované [řídce též denisovci, pozn. red.]. Paleogenetici dospěli k závěrům, že méně než 10 procent genomu moderních lidí je jedinečně lidských a ostatní sdílíme s jinými organismy. Moderní lidé získali od archaických lidí řadu adaptivních sekvencí DNA, které poskytly zdroj výhodných genetických variant umožňujících přizpůsobení novému prostředí.

Záměrně se vyhýbáme podvojnému názvosloví zástupců rodu Homo, protože definice druhu, interpretace jednotlivých nálezů i jejich vzájemné evoluční vztahy nejsou jednoznačné. Proto zůstaneme u obecných názvů, jako jsou anatomicky moderní člověk, neandertálec, děnisovan a podobně. Než nejisté taxonomické závěry je přínosnější poznat, jakým způsobem přispěli archaičtí hominini k vzniku a diverzitě současných lidí.

Lebka ženy ze Zlatého koně ležela tisíce let v usazeninách na dně jeskynního systému. Nešlo o místo, kde žila, ale prostor, kam se z povrchu její kosti propadly až po její smrti. Stabilnímu jeskynnímu prostředí také vděčíme za mimořádnou zachovalost kosterního materiálu. Snímek Marek Jantač

Rekonstrukce chybějících částí lebky ženy ze Zlatého koně. Šedá barva odpovídá dochovaným částem lebky, modrou barvou jsou znázorněny chybějící části získané zrcadlovou rekonstrukcí. Žlutá barva ukazuje doplnění zbývajících částí na základě referenčního souboru svrchně paleolitických lebek Evropy.Snímek Marek Jantač

Před branami Evropy

Nedávné objevy fosilních nálezů člověka ze středního pleistocénu ukazují, že lidské skupiny se do Evropy a Asie vydaly už velmi dávno. Podle všech indicií však tyto první migrace nebyly pro osídlení Evropy významné. Odehrávaly se především v klimaticky příznivých obdobích. Za nejstarší důkaz přítomnosti Homo sapiens v Evropě můžeme považovat nález lebky archaického moderního člověka z jeskyně Apidima z Řecka. Je z období před asi 210 000 lety a nese směs moderních a archaických znaků. Jiným příkladem je horní čelist člověka z jeskyně Mislija²⁾ v Izraeli, stará 150 až 190 tisíc let. K těmto prvním sapientním lidem se počítají i loňské nálezy zlomku dolní čelisti a levé temenní kosti archaického moderního člověka z Nešer Ramla³⁾ v Izraeli, který žil před asi 120 až 140 tisíci lety. Jeho objevitelé se domnívají, že může přinést nové informace o vztazích anatomicky moderních lidí a neandertálců. Nové fosilní nálezy člověka v jihozápadní Asii, přesněji na Předním východě, tedy vykazují variabilitu podle některých badatelů slučitelnou i s možností, že počátky oddělení moderních lidí a neandertálců od společného předka mohly nastat právě v této oblasti. Tento minoritní názor však příliš nepodporují jiní badatelé. Pokusy o kolonizaci Eurasie jsou tedy velmi staré a výše uvedené nálezy doplňují objevy anatomicky moderních lidí z počátku 20. století z izraelských jeskyní Kafzeh⁴⁾ a al-Sachúl⁵⁾ datované do období před 100 000 lety.