Náhradní díly z prasete

Pátek 7. ledna 2022 se navždy zapsal jako den, kdy v těle člověka začalo bít první geneticky modifikované prasečí srdce. Šlo o prozatím poslední ze série experimentálních transplantací srdce a ledvin od prasat s dědičnou informací upravenou metodami genového inženýrství. Představují neklamný signál, že toto odvětví transplantační medicíny si počátkem století vybralo oddechový čas a teď znovu nabírá obrátky.

Tonoucí se stébla chytá, a tak se od 17. století pokoušeli lékaři ulevit pacientům od různých chorob transfuzí zvířecí krve. Kdo si v 19. století přivodil velkou otevřenou ránu, dostal na její překrytí žabí kůži. Když v roce 1902 zavedl francouzský chirurg Alexis Carrel postup pro sešívání stěn cév, otevřel cestu k pokusům transplantovat zvířecí tkáně a orgány lidem, k tzv. xenotransplantacím.¹⁾ Zpočátku šlo o obskurní praktiky, při nichž měla starcům navrátit ztracenou vitalitu transplantace tkání z varlat šimpanzů. Na to v šedesátých letech 20. století navázaly experimenty, snažící se nahradit nefunkční lidský orgán zvířecím.

V roce 1963 přežil pacient s transplantovanou šimpanzí ledvinou téměř devět měsíců. O rok později se lékaři pokusili poprvé člověku transplantovat šimpanzí srdce, ale pacient zemřel už po dvou hodinách. První transplantace šimpanzích jater člověku následovala v roce 1966. O tři desetiletí později, roku 1992, přežil pacient s transplantovanými játry paviána už sedmdesát dnů.