Náhradní díly z prasete

Pátek 7. ledna 2022 se navždy zapsal jako den, kdy v těle člověka začalo bít první geneticky modifikované prasečí srdce. Šlo o prozatím poslední ze série experimentálních transplantací srdce a ledvin od prasat s dědičnou informací upravenou metodami genového inženýrství. Představují neklamný signál, že toto odvětví transplantační medicíny si počátkem století vybralo oddechový čas a teď znovu nabírá obrátky.

Tonoucí se stébla chytá, a tak se od 17. století pokoušeli lékaři ulevit pacientům od různých chorob transfuzí zvířecí krve. Kdo si v 19. století přivodil velkou otevřenou ránu, dostal na její překrytí žabí kůži. Když v roce 1902 zavedl francouzský chirurg Alexis Carrel postup pro sešívání stěn cév, otevřel cestu k pokusům transplantovat zvířecí tkáně a orgány lidem, k tzv. xenotransplantacím.¹⁾ Zpočátku šlo o obskurní praktiky, při nichž měla starcům navrátit ztracenou vitalitu transplantace tkání z varlat šimpanzů. Na to v šedesátých letech 20. století navázaly experimenty, snažící se nahradit nefunkční lidský orgán zvířecím.

Geneticky upravená prasata jsou nadějí pro statisíce lidí, kterým selhávají orgány po nemoci nebo zranění. Smyslem úpravy genů je především snížit imunitní odpověď lidského organismu tak, aby nebylo třeba podávat vysoké dávky imunitu tlumících léků. Přirozená délka života prasat je 30 let, snadno se chovají a jejich orgány jsou podobné velikosti jako orgány lidské. Xenotransplantace se tak pozvolna stávají normou, což vyvolává morální pochybnosti, ale rovněž zvyšuje úspěšnost transplantací.Schéma podle materiálů Alabamské univerzity v Birminghamu

V roce 1963 přežil pacient s transplantovanou šimpanzí ledvinou téměř devět měsíců. O rok později se lékaři pokusili poprvé člověku transplantovat šimpanzí srdce, ale pacient zemřel už po dvou hodinách. První transplantace šimpanzích jater člověku následovala v roce 1966. O tři desetiletí později, roku 1992, přežil pacient s transplantovanými játry paviána už sedmdesát dnů.