Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2
i

Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Vymřelí brouci z polynéských ostrovů

Cesta tam a zase zpátky
 |  2. 5. 2022
 |  Vesmír 101, 306, 2022/5

Ostrovní ekosystémy jsou citlivé vůči vnějším změnám. Čím menší ostrov, tím zranitelnější jsou organismy, které ho obývají. Z dokumentované minulosti známe vymřelé velké ikonické druhy – např. dronteho mauricijského nebo želvy rodu Cylindraspis z ostrovů Mauricius a Rodrigues. Méně známé je vymírání bezobratlých živočichů, mezi něž patří například hmyz nebo suchozemští plži. Většinu těchto extinkcí si spojujeme s příchodem člověka. Drobné bezobratlé sice přímo nelovil ani nehubil, ale byl příčinou změn prostředí, které se pro tyto malé tvory staly osudné.

Příkladů vymírání drobných ostrovních endemitů známe řadu, ale většinou o nich vědí jen specialisté z oboru [1]. Třeba 6 druhů brouků rodu Antillipeltis vymřelo na Hispaniole a v Portoriku někdy v polovině 20. století, 11 můr rodu Agrotis na Havaji na přelomu 19. a 20. století. Biologie těchto tvorů, kteří se zachovali jen ve starých sbírkách, zůstala navždy neznámá a nevíme ani, proč vyhynuli. Můžeme jen spekulovat o jejich závislosti na vymizelých druzích rostlin, o ztrátě zdrojů potravy nebo o malé populační hustotě.

Příběh se počíná

Na počátku byl e-mail od Nicolase Porche z jihoaustralské Deakinovy univerzity. Nick cestuje po oceánských ostrovech a kope nebo vrtá v sedimentech vodních toků. Jeho půdní sondy jsou až 5 metrů hluboké, se stratifikací po 5–10 cm; stáří vrstev určuje radiokarbonovým datováním rostlinných zbytků. Vzorky půdy prosívá síty s velikostí ok 2–0,25 mm, promývá je vodou a nalezené organické zbytky převádí do etylalkoholu. Tak získává úlomky kostí, částečky rostlin a zejména kousky trvanlivého chitinu z kutikuly členovců. Ačkoli botanici a ornitologové si také přijdou na své, většina materiálu, který Nick najde, zajímá entomology.

V příloze Nickova e-mailu byly fotky asi 25 úlomků kornatců (čeleď Trogossitidae). Jde o pestrou skupinu brouků malé a střední velikosti, to znamená zhruba od 3 mm do 4 cm (obr. 1). Asi 400 druhů je rozšířeno po celém světě, ovšem nejvíc je jich v obou Amerikách. Kornatci jsou většinou draví; na kůře stromů loví např. kůrovce. Kosmopolitní kornatec skladištní (Tenebroides mauritanicus) se naučil žít s člověkem a přešel na rostlinnou potravu. Nepotkáme se s ním často, ale už jsme si domů přinesli z obchodu rohlík, ve kterém byla zapečena jeho larva. Kornatci jsou rychlí letci a jedna tropická skupina má dokonce dva páry očí – jeden pár směřuje vzhůru a druhý, menší, dolů pod brouka [2].

Úlomky chitinu (obr. 2) pocházely z 6 ostrovů Francouzské Polynésie: Cookových ostrovů (Atiu), Jižního souostroví (Rimatara, Raivavae, Tubuai) a Společenských ostrovů (Tahiti, Moorea). Fragmenty se našly v hloubce 1,5–4 m, což zhruba odpovídá stáří 1500–4000 let. Jedná se o subfosilie, to znamená, že organický materiál dosud nebyl nahrazen minerální složkou. Tento slovníkový výklad ale není přesný, protože u jantarů starých desítky milionů let zůstává zalitá kutikula členovců také částečně zachována, a přesto inkluze označujeme za fosilie. Výraz „subfosilní“ má pro entomopaleontology spíš fylogenetický význam a znamená, že nalezené organismy jsou příliš mladé na to, aby se daly odlišit od současných druhů. Hmyzí druhy totiž zůstávají bez pozorovatelné změny po velmi dlouhou dobu a podle fosilního záznamu se délka existence druhu odhaduje přibližně na 3–5 milionů let. Subfosilie často nacházíme při archeologických vykopávkách, ale také zalité do kopálu, několik staletí až tisíciletí staré ztvrdlé pryskyřice tropických dřevin, která je známa zejména z Madagaskaru a Střední Ameriky. Nickovy fragmenty nicméně neodpovídaly žádnému recentnímu kornatci a bylo zjevné, že jde o větší počet vzájemně příbuzných druhů, které pravděpodobně již vyhynuly, protože zmíněné ostrovy jsou (snad kromě Tahiti) příliš malé a dobře prozkoumané, než aby všechny druhy unikly pozornosti.

Nyní vidíte 31 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Entomologie

O autorovi

Jiří Kolibáč

Ing. Jiří Kolibáč, CSc., (*1963) vystudoval Lesnickou fakultu VŠZ v Brně. Je vedoucím entomologického oddělení Moravského muzea, kde se zabývá fylogenezí, biogeografií a v poslední době zejména paleontologií brouků nadčeledi Cleroidea.
Kolibáč Jiří

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...