Hledání smyslu života za války

Proč jsem na světě? Tato otázka se člověku nabízí, když řeší situaci ohrožení života, když musí volit, čeho se vzdát, aby přežil. Pokud nalezne smysl té situace v rámci svého života – potom přežije snáze.

A ta otázka se potom aktualizuje opět s každou válkou…

Téma smyslu bývá spojováno se jménem Viktor E. Frankl. Založil logoterapii, tzv. třetí vídeňskou psychoterapeutickou školu, po Sigmundu Freudovi a Alfredu Adlerovi. Na rozdíl od nich nespatřuje Frankl jako hlavní lidskou motivaci ani sex, ani bažení po moci, ale touhu po smyslu: logoterapie člověka léčí, pomáhá mu nalézáním smyslu.

Viktor E. Frankl: O smyslu života – V každé krizi se skrývá příležitost120 stran, Grada Publishing, Praha 2022, ISBN: 978-80-271-3357-4

Ještě jako medik koncem dvacátých let minulého století založil Frankl ve Vídni poradny pro mládež jako prevenci sebevražd (zejména v čase vysvědčení) a jeho práce opravdu uspěla. Přesvědčení o smyslu jako léčebné síle promýšlel soustavně po léta: svoje myšlenky shrnul do rukopisu Lékařská péče o duši, který před deportací za druhé světové války zašil do podšívky kabátu (nakonec o kabát i o rukopis přišel…). Zažil jakožto Žid tříleté věznění ve čtyřech koncentračních táborech, kde byli všichni nejbližší členové jeho rodiny zavražděni. Překonal otřes, zpochybnění všech hodnot… Posléze dospěl k potvrzení své teorie: situace těžké, život ohrožující, lépe zvládne ten, kdo v nich může nalézt nějaký smysl. (K podobnému závěru dospěli i další, kdo po zkušenosti s koncentračními tábory tuto otázku řešili.)

Útlá knížka obsahuje předmluvu Joachima Bauera, doslov Franze Veselyho a především tři základní texty Franklovy: O smyslu a hodnotě života I a II a ještě Experimentum crucis – Křížový pokus.

Nebylo by teď obtížné obsah, poselství knížky zrekonstruovat, zrecenzovat, ke škodě potenciálního čtenáře: daleko lépe je ponechat čtenáři možnost vlastního spontánního objevu, individuálního prožitku.

Neméně zajímavý je totiž předchozí osud Franklových myšlenek u nás – ještě před vydáními knižními a před zformováním logoterapeutické školy. Franklovy myšlenky budily zájem již za kultury samizdatu a lidé si překládali, četli, vyměňovali jeho texty samoobslužným způsobem. Tehdy takové rukodělné překlady představovaly ceněnou a chráněnou hodnotu, byť třeba postrádaly bližší bibliografické údaje (a to někdy i pro bezpečí překladatelů a přepisovačů). Cením a chráním si tyto texty doposud, některé z nich přeložil a rukou přepsal (dávno před dobou počítačů) pro mne a přátele můj otec. Papír pod krásným rukopisem zvetšel, rukopisný překlad nabyl hodnoty kulturního pokladu, Franklovy myšlenky přinášejí potěšení až nadšení stále – čtěme:

Pokud lidské bytí neukazuje nad sebe sama, je setrvání při životě beze smyslu dokonce nemožné. To bylo mé poučení z tříletého pobytu v Terezíně, Auschwitzu a Dachau (in: Vůle ke smyslu). K hledání smyslu potom, jak míní Frankl, vede člověka svědomí. A této myšlence dodává sílu výborným obrazem až na úrovni fungování těla: svědomí je orgán smyslu (tamtéž).

Na rozdíl od svých slovutných vídeňských předchůdců Frankl nepřičítá pudovosti nutnou dominanci nad lidským jednáním: Pudy jsou něco, co mne pohání, zatímco smysl a hodnoty mne přitahují (in: Determinismus a humanismus).

Hodnotou svrchovanou je Franklovi – odpovědnost: […] lidské jednání není diktováno podmínkami, které člověka potkávají, nýbrž rozhodováním, které učiní. […] já mohu k hodnotové výzvě říci ano nebo ne, mohu se tedy rozhodnouti. Ve skutečnosti je svoboda poloviční pravda. Býti svobodným je negativní aspekt fenoménu, jehož pozitivní aspekt znamená býti odpovědným. Svoboda se mění ve zvůli, není-li prožívána ve smyslu odpovědnosti (tamtéž).

S odstupem let – skoro tři čtvrtě století, za rozkvětu lidských práv jedince co hodnoty nejvyšší – se ten Franklův výrok relativizující svobodu jako nejvyšší hodnotu jeví až povážlivým. Na vrcholu současného hodnotového žebříčku vidíme lidská práva a svobody tak, jak je ustanovila Všeobecná deklarace lidských práv rozhodnutím Valného shromáždění OSN v roce 1948 a jak je historický vývoj naplňuje. Deklarace také stanoví, že lidská práva mají být chráněna zákonem a že závazek zajistit uznávání a zachovávání lidských práv a svobod přebírají členské státy Spojených národů (in: Člověk a lidská práva, s. 7, Horizont, Praha 1969).

Nicméně Frankl tuto zodpovědnost za druhého vidí především jako záležitost člověka–jedince, jako součást jeho duševního zdraví, tedy vlastně jako výhodu pro toho, kdo druhému tu hodnotu poskytuje. Možno tedy potom s radostí zadoufat, že vzájemná zodpovědnost na úrovni jedinců a právní bezpečí zaručené státem by mohlo představovat dobrou záruku: při dobré souhře dějin…

Frankl řeší téma existenciální, co má člověk učinit se svým životem, jaký je smysl lidského jedince a jako lékař své filosofické přemýšlení překládá do řeči psychoterapie. Nabízí recept: Nikoli medikamenty, nýbrž duchovními zbraněmi musí logoterapie získat vliv na duchovní boj, který v pacientovi probíhá […], neboť odpovědnost je smyslem lidského bytí (Čas a odpovědnost).

Pozastavme se ještě u této poslední věty. Logoterapie léčí hledáním smyslu a její duchovní otec současně ten smysl nabízí: je to odpovědnost. Tato myšlenka má tradici v pobiblickém židovském myšlení, ta mystická představa, ten obraz se jmenuje Tikkun: při vznikání světa se některé části polámaly, pokazily a je nyní na lidech, aby přispívali k nápravě světa, a to konáním dobrého. Zodpovědnost je na každém jedinci.

Vlastně je ta tradice ještě starší, zodpovědnost kladenou na každého jedince, která se pak v dobré může obrátit pro další generace, požaduje už Desatero (z doby Mojžíšovy, 14.–13. století př. n. l.).

Aniž to Frankl výslovně sděluje, možno usuzovat, že z těchto zdrojů čerpá.

Nicméně jak vzniká schopnost člověka splňovat ty nároky? Kde se to může naučit? Sám výběr hodnot a rozhodnutí patrně nemusí stačit, jedinci přichází k dobru předchozí trénink, a to v rodině. Ústřední postavení v hierarchii hodnot zaujímá rodina, rodinný život. Mladý člověk se v rodině od dětství učí, co to znamená být zde pro něco, být pro někoho, a především co to znamená být zde jeden pro druhého […] rodinu lze definovat jako místo, živé místo, kde se přímo a příkladně prožívá sebetranscendentní lidská existence. Je vlastně první záchrannou stanicí člověka na jeho cestě k hledání smyslu života… (Od seberealizace k naplnění smyslu života).

Čtěme si tu knihu, dokud máme čas o smyslu přemýšlet. Čtěme si ji i zástupně, za lidi, kteří už zase prchají o život, kteří ani nemají čas si nějakou knihu do kabátu zašít.