Záhada hlavolamu

Dlouhodobě se nedaří urovnat spor mezi komunitou klimatologů, kteří ve snaze o porozumění dlouhodobé dynamice klimatického systému Země používají numerické modely, a komunitou paleoekologů, kteří rekonstruují klimatický vývoj současného interglaciálu na základě údajů získávaných z geologických záznamů. Navržena už byla řada chytrých řešení, ale konsensus je stále v nedohlednu.

Rekonstrukce vývoje holocenních teplot na základě mnoha proxy dat (modře) a modelová simulace vývoje ročních průměrných teplot ve stejném období (šedě). Rozpory v trendech jsou očividné a jsou společné všem podobným srovnáním. Upraveno podle Hertzberg J.: Nature, 2021, DOI: 10.1038/d41586-021-00115-xUpraveno podle Hertzberg J.: Nature, 2021, DOI: 10.1038/d41586-021-00115-x

Evropští a severoameričtí paleoekologové tradičně označují vrcholnou fázi současného interglaciálu, holocénu, termínem „klimatické optimum“. Již dlouho je známo, že v době před 8000 až 6000 lety se teplomilné organismy vyskytovaly dále na severu, než je tomu dnes. Bylo to způsobeno nejen klimatickými poměry rámcově srovnatelnými s dnešními, ale též jejich dlouhodobou stabilitou, díky které se geografické rozšíření druhů mělo šanci ocitnout v rovnováze s latitudinální klimatickou zonací. Geologické archivy zkoumané pomocí plejády moderních klimatických proxy dat,¹⁾ jakýchsi geochemických a biologických „paleoteploměrů“, dávají velmi podobnou a veskrze konzistentní výpověď: Ukazují rychlé oteplování na počátku holocénu (12 000–10 000 let před současností). Po přechodné fázi jen mírného oteplování následuje zmíněné „klimatické optimum“. V posledních 6000 letech pozorujeme velice pozvolný trend poklesu teplot, který byl přerušen až současným globálním oteplováním, jež začalo ve druhé polovině 19. století, a na pozadí klimatické variability současného interglaciálu se jeví jako velice prudké.

Je dobré upřesnit, že v tropických a subtropických severních šířkách nejsou rozdíly zdaleka tak dramatické jako dále na severu a že jižní polokoule jako celek vykazuje ještě větší dlouhodobou klimatickou stabilitu. Trendy jsou všude podobné, pouze amplitudy příslušných velkých fluktuací jsou tím menší, čím dále na jih se posouváme. Nejnovější rekonstrukce vývoje průměrných globálních teplot na základě celé řady nezávislých proxy dat a v mnoha jednotlivých dokumentačních bodech (obr. 1) jsou však očividně ovlivněny robustními boreálními a cirkumpolárními trendy severní polokoule. Nepřestává tak platit stará poučka, že globální klima „se vaří“ v severním Atlantiku.