Někdo to rád horké

Velký lesní požár, jaký letos postihl národní park České Švýcarsko, zahubil podstatnou část rostlin a živočichů, kteří se na místě nacházeli. Přesto je tato událost zároveň požehnáním pro dlouhou řadu vzácných, ohrožených, ale také zcela běžných druhů živočichů, rostlin a hub. První osídlují hořící les ještě před příjezdem hasičů, další raději počkají, než trochu vychladne.

Na ohni, především na ohořelém dřevě, přímo závisí řada hub a příslušníci 25 čeledí ze čtyř hmyzích řádů. Ještě mnohem bohatší je skupina organismů, které využijí prostor zbavený stromů, vegetace nebo hrabanky. Obejdou se i bez ohně – vhodná stanoviště jim může vytvořit i pastva, eroze nebo těžba písku či rašeliny – přesto na požárech závisejí, alespoň v podstatné části svého areálu rozšíření. Někteří „ohňomilové“, tedy pyrofilní organismy, jsou běžní, proto nás ani nenapadne, že by s ohněm mohli mít něco společného. Další už byli na pokraji vyhynutí a na pořádný požár čekali jako na smilování. Pro ty nejnáročnější už je bohužel pozdě. Každopádně jsou to všechno naše domácí, původní organismy, které tvoří významnou část přírodního bohatství naší země. A většinou byly donedávna docela běžné. Podobně jako požáry.

Chráněný střevlík lesklý (Carabus nitens) za dne pobíhá po osluněných holých místech vřesovišť, rašelinišť, písčin a pastvin. Může žít od nížin do hor, ale potřebuje intenzivní pastvu nebo vypalování, které holá místa udržují. Po jejich konci u nás tento brouk dostal odklad v několika těžebnách rašeliny, tankodromech a – podobně tetřívek – také na imisních holinách v Krušných horách. I pro tohoto krasavce přišel požár nejspíš pozdě. Před stoletím obýval většinu Čech a část Moravy, dnes se jeho osud naplňuje na posledních lokalitách a do Českého Švýcarska se nemá jak dostat.Snímek Pavel Krásenský, macrophotography.cz

Stromoví pyromani

Začněme těmi nejběžnějšími. Borovice, břízy, duby a osiky jsou světlomilné dřeviny. Aby se jejich semenáčky uchytily, potřebují být zbaveny konkurence. K tomu jim oheň může velmi pomoci. Borovice kolem sebe sype hořlavými silicemi naplněné jehličí. Silná borka vzrostlé borovice chrání, požár menší intenzity snadno přežijí. Bříza je naopak sebevražedný atentátník, její bílá, odlupující se borka je tak naplněna silicemi, že vzplane i mokrá. Nadzemní části osik a bříz oheň často nepřežijí, v podzemí ale zůstanou životaschopné, rychle obrazí z kořenů a spolu s borovicí také spoléhají na drobná semena, která rozešlou po větru. Borové, březové a osikové porosty proto běžně najdeme na místech, kde v minulosti často hořelo. Zajímavý je také vztah dubu a ohně.