To, co jíme, mění tvář naší planety

Produkce potravin, tedy vznik a rozvoj zemědělství, je řadou mechanismů provázána s výraznými změnami ekosystémů.

Člověk ovlivňoval přírodu již jako lovec a sběrač. Expanze moderního člověka z afrického kontinentu a jeho rozšíření po celém světě před 50 až 10 tisíci lety bývá asociována s vyhynutím řady druhů megafauny na místech, která člověk osídlil. Přitom se často poukazuje na to, že tento vliv byl větší na kontinentech vzdálenějších od Afriky, i když není úplně zjevné, do jaké míry k tomuto vyhubení přímo přispěl člověk a do jaké míry souviselo se změnou klimatu a dalšími faktory. Skutečností je, že člověk se díky řadě technologických inovací, zejména díky rozvoji zbraní, které umožňovaly zabíjet kořist na velkou vzdálenost (oštěpy, vrhače oštěpů, luky a šípy), stal velmi úspěšným vrcholovým predátorem. V této souvislosti je dobré si připomenout, že chování člověka se významně liší od chování ostatních predátorů. Zatímco ostatní predátoři jsou na své kořisti velmi závislí, člověk využívá řadu dalších zdrojů potravy, a tak vyhubení jednoho druhu kořisti nijak významně neohrozí jeho přežití. Výběr kořisti ostatních predátorů je dán její ulovitelností, u člověka společenskou normou. Predátoři mnohdy preferují mláďata nebo hendikepovaná zvířata, člověk se naopak často soustředí na lov dospělých zdravých jedinců. To můžeme pozorovat jak v případě lovu na souši, tak ve vodě. U rybolovu je navíc dobře zdokumentováno, že člověk vyloví nejdříve druhy na vrcholu potravního řetězce a dále postupuje směrem dolů. To má řadu důsledků pro celý potravní řetězec. Například potlačení populace žraloků v důsledku jejich lovu vede k nárůstu mezopredátorů, jako jsou murény a kanicové, a ti potlačí herbivorní ryby a další skupiny potřebné pro fungování korálových útesů, což vede k degradaci útesů a poklesu populace ryb, které jsou na nich závislé. Kromě toho člověk jako lovec také přispěl k změně stanovišť, například vypalováním lesů s cílem podpořit populace některých skupin fauny, které následně lovil. Příkladem může být významné rozšíření dlouhostébelných prérií na východě USA, které se dává do souvislosti s vypalováním těchto ekosystémů indiány. Je zajímavé, že původní obyvatelé Ameriky či Austrálie vypalováním podporovali převahu snadno hořlavých ekosystémů, které sice hořely často, ale s malou intenzitou a požáry byly plošně lokalizované. Naproti tomu bílí osadníci výskyt požárů v krajině snížili, čímž se změnila požárová dynamika: požáry byly méně časté, ale o to intenzivnější a rozsáhlejší (obr. 1).

Suché savany v oblasti Kalahari (na snímku z Botswany) hoří každoročně, i když nikoliv celoplošně. Sukcese po požárech je příčinou jejich prostorové mozaikovitosti, která ovlivňuje i dynamiku následných požárů. Oheň zakládají místní lovci i pastevci, aby získali kvalitnější pastviny pro domácí i divoká zvířata. Dělo se tak po řadu předchozích tisíciletí. Podobné vypalování prováděli původní obyvatelé Severní Ameriky či Austrálie.Snímek Petr Pokorný

Zemědělství

Ještě větší změny pak přinesl člověk jako zemědělec. Přestože domestikoval řadu rostlin, jde pořád jen o zlomek druhového bohatství užitkových rostlin. Navíc jen několik málo druhů (pšenice, rýže, kukuřice) tvoří převážnou většinu obživy člověka. Stojí za zmínku, že mezi nejvýznamnějšími plodinami (jak z pohledu osevní plochy, tak z pohledu celkového výnosu) dominují rostliny jednoleté, případně víceleté, které člověk pěstuje jako jednoleté (bavlna, brambory ap.). Proč je mezi pěstovanými rostlinami taková dominance jednoletých rostlin? Má to řadu důvodů. Jednoleté rostliny například umožňují získat výnos již za několik měsíců od vysetí. V porovnání s víceletými rostlinami investují velkou část energie do semen nebo jiných orgánů sloužících k reprodukci. Například pšenice v době sklizně nahromadí více než 60 % biomasy v zrnu, zatímco u plodícího jedlého kaštanu představují semena jen asi 2 % biomasy.