Vzít život do svých rukou

Zářijová demonstrace na Václavském náměstí. Proruským a protidemokratickým heslům tleskají desetitisíce osob. Událost nenechává nikoho na pochybách, že v určité části obyvatel sílí nespokojenost s vládou, s naším zařazením do EU a NATO, s pomocí Ukrajině. Co se s českou společností děje? Jak moc nebo jak málo se vlastně změnila za posledních třicet let? Co ji rozděluje? Na tyto otázky odpovídá sociální geografka a demografka Dagmar Dzúrová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Když občas od někoho slyšíme, že za minulého režimu bylo líp, není od věci si připomenout: Jak se liší v demografických charakteristikách naše společnost od té předlistopadové? Které rozdíly jsou nejvýraznější? — Zásadně se pozměnila věková struktura, čímž myslím vyšší zastoupení osob staršího věku. V současné době je každý pátý občan v Česku senior. Stejný je i počet osob ve věku 0–19 let. Před sto lety byl tento poměr zcela odlišný, osoby mladší 20 let tvořily 39 % a senioři pouze šest procent populace. Lidé se dožívají stále vyššího věku; osoby, jimž je nyní kolem sta let, měly při narození naději dožití 50 let, ale díky všeobecnému pokroku se jim v průběhu života vylepšily podmínky a tito lidé prožili život podstatně delší, než by odpovídalo možnostem v době jejich narození. V roce 1989 již byla naděje dožití 68,1 roku u mužů a 75,5 roku pro ženy. V předpandemickém roce 2019 dosáhla naděje dožití maxima jak u mužů, tedy 76,3 roku, tak u žen – 82,1 roku.

Druhá velká změna je ve struktuře národnostní. Co do zastoupení cizinců byla před rokem 1989 naše populace velmi homogenní, neměli jsme tudíž žádné zkušenosti s mnohokulturním životem. Při sčítání obyvatel v roce 2001 tvořili cizinci přibližně jedno procento, o deset let později již čtyři procenta a při posledním sčítání téměř pět procent. To znamená půl milionu cizinců, hlavně Ukrajinců, Slováků, Vietnamců a Rusů. Přestože je tedy naše společnost mnohem pestřejší, v porovnání například s Rakouskem, Švédskem a Německem je zastoupení cizinců malé. V těchto zemích je cizinec každý pátý obyvatel.

U přílivu cizinců na chvilku zůstaňme při hledání příčin nespokojenosti části obyvatel. — Po roce ’89 se otevřely hranice, nic nebránilo krátkodobé i dlouhodobé migraci jak od nás do zahraničí, tak i ze zahraničí k nám. Zatímco západní evropské země byly na pestrost kultur dávno zvyklé, u nás tato zkušenost byla novou výzvou. Postoje české populace k cizincům a uprchlíkům různých národností se vyvíjejí. Mezi faktory ovlivňující vztah k jednotlivým národnostem patří především geografická vzdálenost a země původu cizince. Z šetření Centra pro výzkum veřejného mínění například vyplývá, že k přijímání uprchlíků z Ukrajiny se česká veřejnost staví vstřícněji, než jak se stavěla k přijímání uprchlíků z Blízkého východu a Afriky.

Pro některé lidi je stále těžké přijmout cizince, ať z Ukrajiny, nebo z Asie. To se asi týká zejména starší generace. Mladí lidé naopak běžně využívají možnost cestovat, studovat a také poznávat důvěrně onu pestrost kultur. — Všichni měli náhle možnost seznámit se s jiným životním stylem, v kladném i záporném slova smyslu. Obecně se novotám a změněným podmínkám přizpůsobily spíš mladší a otevřenější osoby, ochotné akceptovat změnu. Můžeme to vidět například i na výživě. V regionech s vyšším zastoupením cizinců, nejčastěji ve městech, vznikla širší nabídka mezinárodních restaurací a obchodů zaměřených na zdravou výživu. Naopak v oblastech s nízkým zastoupením cizinců, spíše na venkově, převládá tradiční česká kuchyně. Zejména starší generace je konzervativnější a raději zůstává u lety ověřených pokrmů, mnohdy hodně vzdálených od současného pojetí zdravé výživy.

Prof. RNDr. Dagmar Dzúrová, CSc. 

Od ukončení studia geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy pracuje na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje. Postdoktorský pobyt strávila na University of California, School of Public Health v Berkeley. Je profesorkou pro obor demografie, zabývá se výzkumem zdravotního stavu obyvatel a sociálními nerovnostmi v oblasti zdraví. Mezi lety 2006 a 2013 byla členkou vedení Přírodovědecké fakulty UK, od roku 2006 je členkou fakultní vědecké rady. Od roku 2019 je také členkou vědecké rady Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Je garantkou magisterského studijního programu Sociální epidemiologie a doktorského programu Demografie. 

V Národním institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik SYRI je vedoucí vědecké skupiny zaměřené na socioekonomické nerovnosti ve zdraví. V době pandemie se zabývá demografickými aspekty onemocnění covid, je členkou poradní skupiny MeSES , členkou Národního institutu pro zvládání pandemie (NIZP) a iniciativy Sníh. Od roku 1996 aktivně pracuje v občanském sektoru na podporu začleňování zdravotně znevýhodněných osob do společnosti (nejprve jako členka výboru, v letech 2000 až 2021 jako předsedkyně společnosti DownSyndrom CZ).

Snímek Hynek Glos, magazín UK Forum

Jak se proměnila sociální struktura? Dřív se říkalo, všichni máme stejné „houby“, ale po revoluci začali někteří velmi bohatnout a jiným se zas tak moc nedařilo, a ještě zhusta propadli do dluhů a exekucí. — Máte pravdu. Před rokem 1989 panovala politika rovnostářského rozdělení příjmů, tak aby se víceméně měli všichni stejně; nikdo nebyl nezaměstnaný. Nejvyšší platy byly v průmyslových oblastech, systém odměňování fungoval na bázi mzdových tarifů. Po roce 1989 se příjmové nůžky velmi rozevřely. Platy se začaly zvyšovat v profesích s odpovědností a požadovaným vyšším vzděláním. Lidé nekvalifikovaní, s nejnižším vzděláním, naopak začali být nově ohroženi ztrátou příjmu či zaměstnání. Z celospolečenské transformace tak vytěžili nejvíce ti schopní, připravení na změny. Když už hovořím o vzdělání, tak je možné zmínit souvislost mezi jeho výší a úrovní zdravotního stavu. Studiemi je bohatě doloženo, že Česko patří k evropským zemím, kde je mezi těmito hodnotami nejvyšší gradient. Osoby s nejnižším vzděláním jsou ohroženější nižší kvalitou zdraví a zároveň vždy nejohroženější krizovými událostmi.