Náhoda? Ne tak docela

V historii lze nalézt řadu příkladů, kdy k významným objevům a vynálezům došlo téměř současně na různých místech. Objevitelé pak spolu soupeří o prvenství, prestiž a od doby průmyslové revoluce 19. století také o peníze. Obdobně visela ve vzduchu syntéza polypropylenu.

John P. Hogan a Robert L. Banks objevili polypropylen náhodou. Jako výzkumní chemici petrolejářské firmy Phillips Petroleum Co. chtěli připravit benzin z propylenu, který při rafinaci surové ropy přebýval a byl k dispozici téměř zadarmo. Rozpustili propylen v pentanu a spolu s katalyzátory uzavřeli do tlakové reakční nádoby. To proto, aby směs zůstala kapalná i při vyšší teplotě. Jako katalyzátory použili oxidy niklu a také oxidy chromu na keramickém nosiči. Reakce skutečně proběhla, avšak místo očekávaných vyšších uhlovodíků nalezli v reaktoru tuhé částice krystalického polypropylenu. Ihned si uvědomili, že jsou na stopě úplně nového materiálu. Ještě týž den (5. června 1951) napsali a podepsali návrh patentu. Na opačné straně Atlantického oceánu usilovali výzkumní chemici o přípravu polypropylenu záměrně. Profesor milánské polytechniky Giulio Natta už věděl, že pomocí organokovových katalyzátorů profesora Karla Zieglera lze za nízkého tlaku připravit lineární vysokohustotní polyetylen. Po domluvě obou profesorů získali milánští chemici Zieglerovy katalyzátory, a tak se také v Evropě objevil krystalický polypropylen, a to jen krátce poté, co ho objevili Američané. Důležitou metodou Nattovy laboratoře byla rentgenová strukturní analýza. Ta hned u prvních vzorků prokázala, že Nattův polypropylen je semikrystalický. A krystalinita přímo souvisí s pravidelností polymerního řetězce.