Vůně starého Vesmíru

Moje nejranější vzpomínka na Vesmír vypadá tak, že sedím ve větvích nádherné staré třešně v zahradě našeho domu v Hamru u Litvínova, je mi asi devět let, je letní sobotní ráno (mezi osmou a devátou), mám na klíně tranzistorák, poslouchám Meteor, v ruce držím Vesmír a čtu si něco o paleontologii. Nebo blanokřídlých. Popravdě řečeno, bylo mi to skoro jedno, v té době jsem vstřebával informace jako houba a Vesmír jich měl vždycky dost. Miloval jsem to. Autoři těch úžasných textů byli pro mne polobozi: moc rád jsem si četl ty malé autorské medailonky, které Vesmír ke článkům tradičně přidává, fascinovaly mne ty tajuplné zkratky před jmény a za nimi a složité názvy úctyhodných institucí. A taky to vonělo tiskařskou černí (to už teď tolik nevoní, nejspíš se už tiskne úplně jinak a jistě mnohem lépe a efektivněji, jenom ta vůně je už pryč).

Od té doby utekla spousta let, hodně jsem toho ve Vesmíru přečetl a pár malých kousků i napsal (mnohem méně, než bych si sám přál), Vesmír se hodně změnil, většinou k lepšímu – až na tu vůni. Je podle mne mnohem čtivější, atraktivnější, méně odbornický, má skvělou grafiku a lépe promyšlenou ediční politiku než před těmi skoro padesáti lety. Je to radost číst, ale pro mne přesto nejsilnější dojem, který mám spojený s časopisem Vesmír, je stále ta vůně starého stromu, chuť třešní a vítr na naší zahradě.

Moc přeji Vesmíru, aby i dneska vylézali kluci a holky do korun stromů s posledním číslem za košilí a při čtení o blanokřídlých snili o tom, co velkého objeví.

Snímek Hynek Glos, Univerzita Karlova