Kolik řečí umíš aneb Pavouk zpěvákem

Mezi pavoukovci najdeme řadu druhů, které stridulují, tj. vyluzují cvrčivé, syčivé či chřestivé zvuky. Stridulují solifugy, štíři, sekáči i pavouci. Obvykle je snahou takového „muzikanta“ odvrátit útok predátora – zvuk jej má varovat. Pokud signál nesplní svůj účel, dojde řada na nebezpečnější zbraně: mohutné chelicery solifug i sklípkanů, jedový osten štírů či vylučované nepříjemné chemikálie sekáčů. Palpiman středozemní (Palpimanus gibbulus) je stridulující poměrně drobný pavouk, jehož chelicery však potenciálního predátora nemohou ohrozit.

Pokud má stridulace predátora odradit, musí nějak snížit pravděpodobnost, že bude kořist sežrána. Buď musí překvapený predátor upustit kořist, která po anglicku zmizí (třeba uletí), nebo musí po varování následovat pro predátora nějaká nepříjemnost. Pokud palpiman nedokáže predátora za nepozornost potrestat, proč jej útočník nesežere? Důvodem může být předchozí zkušenost predátora, při níž k nepříjemnosti došlo. Zoologové takovou situaci nazývají Batesovým mimikry – nebezpečná kořist neboli model varuje predátory před svou nebezpečností výstražným zbarvením či chováním a naivní predátory „školí“. Naproti tomu neškodný napodobovač neboli mimetik zneužívá této situace a snaží se chránit kopírováním varovného signálu.

Zda je palpiman takovýmto mimetikem, se pokusil dokázat česko-uruguaysko- -australský tým arachnologů. Nachytali ve Španělsku a Portugalsku palpimany, jejich potenciálního predátora pavouka maloočku Dufourovu (Eusparassus dufouri) a čtyři druhy kodulek jako možné modely. Kodulky jsou menší vosy, jejichž bezkřídlé samice lezou po zemi a vypadají jako mravenci. Kodulky se brání vylučováním chemikálií, a hlavně účinným žihadlem se silným jedem; nejprve však útočníka varují stridulací. Kromě toho jsou obvykle nápadně zbarveny, testované druhy mají červenou či černou hlavu, červenou hruď a černý zadeček s případnými bílými znaky. Palpiman je poněkud připomíná svým červeným zadečkem a hnědočernou hlavohrudí.

V laboratoři byli někteří palpimani „umlčeni“, aby nemohli varovat predátora – jejich stridulační hřebínek na makadlech byl smáčknut pinzetou. V následných experimentech byly kodulky, palpimani a jako kontrola pavouci slíďáci předkládáni vyhladovělým maloočkám a gekonům tureckým (Hemidactylus turcicus). Gekoni (narození v laboratoři) útočili na všechnu předkládanou kořist, nicméně všechny kodulky (okamžitě) a většinu stridulujících palpimanů (po chvíli žmoulání) vyplivli a pochutnali si jen na slíďácích a umlčených palpimanech. Maloočky byly zkušenější a kodulkám se důsledně vyhýbaly, většinu umlčených palpimanů a slíďáků však ochotně sežraly, zatímco k stridulujícím pavoukům se stavěly většinou odmítavě. Stridulace palpimanů tudíž opravdu napodobuje stridulaci nebezpečných kodulek a pomáhá jim odradit predátory. To podpořila i akustická analýza kodulčích a palpimaních zvuků.

Teď už mi je jasné, jak to bylo v dětské knize Mluvící balík věhlasného zoologa Geralda Durrella doopravdy – ona zpívající pavoučice Dulcibela se zřejmě snažila chránit před sežráním mlsným Papoušem!

Pekár S. et al.: Anim. Behav., 2020, DOI: 10.1016/j.anbehav.2020.10.015