Mezi Barrandienem a věčností

Značnou část loňského roku jsem byla v kontaktu s mnoha knihovníky, institucemi i databázemi. A to z jednoduchého důvodu – chtěla jsem pomoci svému dědečkovi v jeho fantastickém, několik let trvajícím úsilí. Tento příběh ale není o mně a začíná mnohem dříve.

V roce 1950 se poprvé setkali dva čeští vědci, budoucí přátelé a kolegové – můj dědeček, geolog, paleontolog a kvartérní malakozoolog doc. RNDr. Jiří Kovanda, CSc., (*1935) a přírodovědec, odborník na přírodu kvartéru, malakozoolog, pedagog a spisovatel RNDr. Vojen Ložek, DrSc. (*1925).

Bylo to na podzim na vlakovém nádraží v Srbsku, malé vesničce u Prahy. Srbsko a jeho okolí leží v Českém krasu, chráněné krajinné oblasti, vyhlášené k ochraně nejcennější části barrandienské pánve. Barrandien, který se rozprostírá kolem Berounky mezi Prahou a Plzní, byl pojmenován po francouzském geologovi a paleontologovi Joachimu Barrandovi. Je plný geologicky a paleontologicky pozoruhodných lokalit z pozdního paleozoika, pro geology je proto velmi atraktivní.

Právě tam začala odborná práce mého dědečka, protože se v této oblasti narodil – ve vesnici Karlštejn, v domě se sgrafitem svatého Václava na koni podle předlohy Mikoláše Alše. Vášeň pro geologii a přírodu měl odmalička. Jeho tatínek pracoval jako cestář a zahradník, dědovým dobrým kamarádem v dětství byl Radvan Horný (*1932), později významný přírodovědec, geolog a paleontolog (Vesmír 82, 77, 2003/2). Horný také mého dědečka v roce 1948 seznámil s legendárním českým paleontologem Jaroslavem Petrbokem. Dědeček Petrbokovi začal asistovat už jako malý kluk, a protože se ho maminka bála pouštět s Petrbokem samotného, chodívala do jeskyň s nimi a nosila jim svačiny. Petrbok po dědovi dokonce pojmenoval jednu z jeskyň nedaleko Litně – jeskyni Jirkovskou.

Radvan Horný (vpravo) s Jiří m Kovandou v dětských letech (1945 nebo 1946) při sběru zkamenělin na „vráse M“ proti mostu v Karlštejně.Snímek G. Baeckeroot

Jaroslav Petrbok (stojící uprostřed, s bradkou) a Jiří Kovanda (zcela vlevo) s dělníky, objeviteli Koněpruských jeskyní, u vstupu u výtahu.Snímek G. Baeckeroot

Právě s Petrbokem dědeček byl, když se v roce 1950 poprvé setkal s Vojenem Ložkem. Čekali spolu na vlak v Srbsku, po cestě z výzkumu v Koněpruských jeskyních, které spolu objevovali. Jak dědeček vypravoval, na nádraží se Petrbok Ložka zeptal, zda v této oblasti žije jeden konkrétní typ plže. Ložek se prý krátce zamyslel a odříkal seznam asi tří desítek měkkýšů z této lokality (včetně toho správného), které tam sám našel a určil. Můj – tehdy patnáctiletý – dědeček tam stál, naprosto ohromen. Ale Petrbok prohlásil, že na tom není nic neobvyklého, protože Ložek je svou pamětí dobře známý.