I želvy sloní mají sloní paměť

Přestože zkušenosti chovatelů suchozemských želv naznačují něco jiného, v povědomí veřejnosti nepatří želvy mezi nejbystřejší. Neumějí žádné dechberoucí kousky jako třeba panáčkovat, aportovat, vytahovat tonoucí děti z bazénu či alespoň nosit noviny a papuče; jejich reakce obvykle spočívá v zastrčení hlavy do krunýře, případně v odchodu od narušitele. Velké želvy jsou však v zajetí dosti často trénovány – naučit se na výzvu přecházet ve výběhu na konkrétní místo či spolupracovat s veterinářem je vlastnost, která všem zúčastněným stranám ulehčí život.

V poslední době se však želvám dostává více pozornosti ze strany etologů. Například víme, že želvy uhlířské mají pozoruhodnou prostorovou orientaci, dobře si vedou v diskriminačních vizuálních testech, a dokonce zvládají i sociální učení (viz Vesmír 97, 336, 2018/6). Proč se však nezaměřit na větší druhy želv? Želvy obrovské (Aldabrachelys gigantea) z atolu Aldabra v Seychelách a želvy sloní (komplex druhů Chelonoidis niger) z Galapág jsou poměrně běžnými chovanci v řadě zoologických zahrad. Vídeňské a curyšské želvy byly podrobeny výcviku. Pomocí chutných pamlsků je nejdříve naučili kousat do gumového míčku (experimentátor jej držel nabodnutý na hůlce před čenichem želvy), poté k němu zdálky přijít a kousnout a na závěr si vybrat ze dvou předložených míčků ten se správným zbarvením. Oba druhy se učily tuto dovednost obdobnou rychlostí, nicméně pokud nováčci měli možnost pozorovat trénink jiné želvy, zvládli to mnohem rychleji (tzv. sociální učení). Rychlejší učení těmto kouskům pozorovali výzkumníci i při opakování testů po čtvrtroce. Přestože si žádná želva nepamatovala konkrétní barvu, na kterou byla trénována, velmi rychle si vybavila pravidla a test úspěšně zvládla v kratším čase.

O devět let později byly vídeňské želvy obrovské znovu testovány. Původně dominantní samec, trénovaný úspěšně individuálně, byl teď v hierarchii nahrazen samcem, který před lety nedokončil výcvik, protože o míčky přestal rychle jevit zájem a ani pamlsky ho nepřiměly ke spolupráci (dobrůtky byly vybrány předem pro každou želvu individuálně a byly z potravy po dobu experimentů vyřazeny). Původně dominantní samec po devíti letech okamžitě zvládl kousání do míčku, a dokonce za ním několikrát přišel, pak však ztratil zájem a před experimentátory se skrýval. Naproti tomu dříve neochotný samec tentokrát vzorně spolupracoval a bravurně zvládl kousání i běhání za míčkem podobně jako samice. Všechny tři želvy si tudíž devět let po testování dokázaly vybavit předchozí výcvik a okamžitě ochotně chňapaly po barevném míčku na tyči.

Jak vidno, sloní paměť zřejmě bude u dlouhověkých těžkooděnců běžnější, než jsme mysleli. Zajímavá je však i zkušenost se spoluprací želv s ohledem na jejich postavení ve skupině. Každá želva byla odvedena do odděleného výběhu, kde byla trénována. Submisivní jedinci se spíše stranili experimentátorů, zatímco dominantní ochotně spolupracovali. Zajímavé by bylo testovat množství testosteronu, případně stresových hormonů ve vztahu k učení. Každopádně u želv platí ono okřídlené rčení „co se v mládí naučíš…“, v které doufám, když jako vysokoškolský pedagog trápím studenty u zkoušek.

Želvy sloní (Chelonoidis niger) osvědčují lepší paměťové schopnosti, než bychom od nich očekávali.Snímek Matthew Field, CC BY-SA 3.0

Gutnick T. et al.: Animal Cognition, 2019, DOI: 10.1007/s10071-019-01326-6

Viz rovněž aktualitu Pavla Hoška