Kos je za vodou

2003: Vyhynou nám kosi? Ornitologové hovoří o krizi evropských ptáků. V srpnu a v září loňského roku ve Vídni zahynuly tisíce kosů. Viníkem se ukázal být virus usutu, blízký příbuzný západonilského viru, který se donedávna vyskytoval pouze v Africe. V roce 2000 jej na několik ptáků přenesly stěhované vlaštovky. Loni však už šlo přímo o výbuch nákazy.

Herbert Weissenbock z vídeňské Univerzity veterinární medicíny konstatoval, že letos kosi opět umírali ve vzdálenosti 30 km od Vídně. V některých místech vyhynuli zcela. Virus postihl rovněž špačky a sýkory modřinky. I v tomto případě jde o virus usutu. Vědci dosud s jistotou nezjistili, které druhy ptáků šíří virus ve své krvi, aniž je samotné ohrožuje. Patrně to jsou opravdu vlaštovky nakažené virem při zimování v Africe.

Nevíme také, zda virus, který usmrcuje kosy, může být nebezpečný i lidem. Prozatím se zdá, že usutu nezpůsobuje onemocnění nebezpečné lidskému životu, co když však zmutuje?

Ivo Budil

Vesmír 82, 55, 2003/1

2021: Na dramatickou otázku, zda „vymře obyčejný kos“, položenou znovu o řadu let později (3. 1. 2019) na webu Českého svazu ochránců přírody,¹⁾ můžeme s jistotou odpovědět: ne.

Kosů u nás totiž poslední čtyři dekády přibývá (od roku 1982 máme k dispozici data nasbíraná konzistentní metodikou v Jednotném programu sčítání ptáků České společnosti ornitologické). V populační křivce kosa²⁾ ovšem vidíme i poklesy – zcela přirozené výkyvy, kterým neunikne ani ten nejpočetnější a populačně nejstabilnější druh organismu kdekoli na světě. Sedm těchto meziročních poklesů je stejných či větších než ten mezi lety 2018 a 2019 (kdy usutu v ČR „udeřil“). Tyto předešlé úbytky, zcela adekvátně jejich významu, nevzbudily žádný mediální ohlas.

V posledních zhruba pěti letech už populace kosa dál neroste a je stabilní (nic překvapivého či alarmujícího: žádná populace samozřejmě nemůže růst donekonečna). Nákaza usutu nezměnila na stabilitě naší kosí populace vůbec nic.²⁾,³⁾ Tak jako u modřinek a špačků – ti přibývají stejně jako kosi. I letošní data z JPSP potvrzují, že kosů u nás zůstává o celou třetinu více než před deseti či dvaceti lety.²⁾ Kos je s aktuální odhadovanou populací 2,1 až 4,2 milionu hnízdících párů čtvrtým nejpočetnějším ptačím druhem ČR.⁴⁾

Člověk, člověk, člověk

Jediné, co skutečně podstatně pohnulo kosí populací, byly zásahy člověka. Pod podobným popisem si zpravidla představíme přímé hubení lidmi či nepřímé negativní důsledky jako urbanizace a industrializace krajiny. Nicméně u kosa jde o trojici vlivů, většinou ze soudků zcela odlišných. A nesmírně zajímavých.

Zaprvé člověk kosovi ubral. Navzdory starším mapám už kos vůbec nežije v Číně ani v Indii. I z Tibetu zmizel. Bez obav – žádné hubení, natož usutu. Na svědomí to mají taxonomové. Vzhledem k tomu, že kos je jedním z nejlépe probádaných opeřenců na světě, je to poněkud šokující, nicméně pravdivé: molekulární studie odhalily, že druh kos černý v tradičním pojetí neexistuje. Jde o fylogeneticky nesourodou směsku čtveřice zcela nepříbuzných linií. Ty si poznávací známku kosa černého (černé opeření a žlutý zobák dospělých samců) vyrobily konvergentně, nezávisle, a mátly tak celé generace přírodovědců.⁵⁾ Adekvátní rozdělení této polyfyletické linie samozřejmě znamená dramatické smrštění areálu skutečného kosa černého. S úbytkem to ovšem nemá společného nic; jde jen o opravu tradované chyby.

Zadruhé člověk kosovi přidal. Původně plachý obyvatel lesů se během posledních dvou staletí zabydlel z vlastní iniciativy v zástavbě tak úspěšně, že jen těžko bychom u nás hledali obec kosí osádku postrádající. Podstatné je, že na rozdíl od druhů, které se do měst doslova přestěhovaly (úplně opustily své přirozené biotopy jako například rehek domácí či jiřička obecná), zůstává kos i ve svém původním lesním prostředí běžný.

Zatřetí člověk kosovi přidal nejen v jeho domovině. Pokud na Novém Zélandu či v Austrálii potkáte „starého známého“ s černým fráčkem a žlutým zobáčkem, nemusíte si z neuvěření mnout oči. Je to bohužel pravda: kosa černého (a další skoro dvě desítky „našich“ druhů) zde vysadili evropští usedlíci v druhé polovině 19. století. Proč bohužel? Kos bývá uváděn jako vůbec nejpočetnější suchozemský ptačí druh země kiviů.⁵⁾ Ono „bohužel“ odkazuje na druhou stranu téže mince: člověkem téměř vyhubenou původní ptačí faunu, která skomírá v posledních zbytcích v izolovaných rezervacích.

Z pohledu kosa je to ale spíše bohudík. Podle čerstvě vydaného monumentálního evropského hnízdního atlasu EBBA2 (European Breeding Bird Atlas 2, 2020) kosí populace navzdory lokálním poklesům (včetně krátkodobých důsledků epizootie viru usutu) celkově stoupá. Kos se navíc rozšiřuje do oblastí, kde se dříve nevyskytoval. U tak extrémně úspěšného ptačího druhu je – úměrně extrémně – nepravděpodobné, že by ho cokoli mohlo zásadně ohrozit. Nicméně ani to neznamená, že pravděpodobnost je nulová, jak nás poučují dinosauři i zvonci zelení, ti první zasaženi asteroidem, ti druzí trichomonózou (neboli trichomoniázou způsobenou bičenkou drůbeží, Trichomonas gallinae). Co kdyby evropským populacím kosů skutečně zatnula tipec nějaká záludná choroba, která by – na rozdíl od zanedbatelného dopadu usutu – jejich populaci zredukovala až na nulu?

Ani takový nepravděpodobný scénář by neznamenal ochranářsky neřešitelný problém: kosi by zůstali v bavlnce introdukovaných populačních „konzerv“ u protinožců. Stejně jako dodnes nejpočetnější, a proto i nejméně ohrožený – a potenciálně ohrozitelný – volně žijící ptačí druh planety, tedy vrabec domácí (ne, číslo jedna v počtu jedinců na Zemi není často uváděný snovač rudozobý⁶⁾). I vrabčák zůstává v introdukovaných „zálohách“ nejen u protinožců, ale všude po světě (jak se obskurní a nepočetný druh z pouští jihozápadní Asie stal globálně všudypřítomným vetřelcem a škůdcem, je asi nejvíce fascinujícím příběhem, jaký lze o ptácích vyprávět⁶⁾).

Údajná ohroženost kosa se má k realitě stejně jako údajné vymírání vrabce. Z týchž důvodů: lokální změny početnosti (způsobené u kosa snad i kvůli usutu – přímé důkazy jsou chabé) média a zájmové skupiny zveličovaly na „základě“ špatně sebraných dat a nepodložených extrapolací.³⁾ Pro ilustraci: ČSO údajně „přijímala nespočet hlášení o úhynu kosů ze všech koutů země; často šlo o celé kosí rodinky“.⁷⁾ To ve skutečnosti znamenalo, že „zavolalo nebo napsalo několik lidí, že nacházejí mrtvé kosy (jednotlivé kusy). Valná většina ptáků ale nijak testována nebyla a spojitost úhynů s usutu je jen předpokládaná“.⁸⁾

Alarmující je však způsob, jakým vznikl mediální povyk kolem údajného „vymírání“ kosů.³⁾ Zde jen doplním: v inkriminovaném roce 2018 sice bylo do českých záchranných stanic přijato zhruba o 20 % více kosů než v roce 2017 (či 2016), ale sotva 2 % z celkového počtu 1558 jedinců kvůli zpravidla nespecifikované „infekci“. Jen u devíti (!) kosáků bylo podezření na nákazu usutu.⁹⁾ Tyto domněnky ani nebyly ověřeny laboratorními testy. To je zásadní problém: „Nikdy totiž nevíte, jakou chorobou ptačí pacient doopravdy trpí… příznaky mnohých ptačích nemocí jsou podobné a každou diagnózu spolehlivě potvrdí až laboratorní testy.“⁷⁾

Jediným dopadem mediálního humbuku je odvedení pozornosti od druhů skutečně ohrožených. ¹⁰⁾ Bohužel žádná novinka: medializace často škodí ochraně přírody i globálně.¹¹⁾ Kos však zůstává, usutu neusutu, za vodou – doslova i metaforicky.