Můj život s Vesmírem

Moje nebožka matka se velmi zajímala o přírodní vědy a v letech 1950–1961 Vesmír odebírala. Jakmile jsem byl schopen plynulejšího čtení – tak asi od osmi let –, čítal jsem si ve starých ročnících, které pečlivě uschovávala. Dýchal z nich tajemný svět vědy, oděný do rozmanitých záhadně a cizokrajně znějících slov, která jsem si obtížně slabikoval a která v Kardašově Řečici šedesátých let 20. století sotva kdo slyšel a zaručeně nikdo nepoužíval. Tak asi musela znít liturgická latina mým předchůdcům, vědění chtivým chlapcům z lidu, o několik století dřív.

Žádná jiná trochu přírodovědná písemnost kromě botanického klíče a domácího lékaře ve venkovském domečku nebyla a já si velmi brzy umínil, že se chci na něčem podobně tajemném a velkolepém také podílet a biologii chci a budu studovat. Od gymnaziálních let jsem pak začal Vesmír i odebírat a netušil jsem, že se po čase octnu na mnoho let i v jeho redakční radě. Teprve mnohem později jsem dostal do rukou německojazyčný raně darwinistický časopis Kosmos, který byl v 19. století pro náš Vesmír předlohou. Ještě později mi došlo, jak ojedinělé je udržet časopis s takovouto popularizační úrovní v nevelkém národním jazyce po tak dlouhou dobu a jaký to bude jednou na katedře paleolingvistiky poprask, až archeologové objeví v syntetické pryskyřici fragment přírodovědného textu, který nebude v poněkud jim již známém jazyce anglickém, ale v čemsi, na čem si jejich dešifrovací přístroje vylámou zuby…

A tak s Vesmírem celý svůj vědomější život žiji a jen bych si přál, aby mne tento časopis o mnoho přežil, neboť biologové vesmírem protékají, Vesmír zůstává… 

Stanislav Komárek strávil roky 1983–1990 v rakouském exilu. Snímek je z října 1990, kdy po návratu do Prahy začal přednášet na Přírodovědecké fakultě UKSnímek Stanislav Vaněk