Jak je důležité míti frekvenci

Kdybych měl hlasovat v anketě O největší vynález moderní jazykovědy, bez většího váhání bych zvolil „využití frekvence“.

Možná to na první pohled nevypadá, že by prosté počítání, kolikrát se nějaký jev vyskytuje v textech, mohlo změnit celý obor, ale je to tak. Dříve si lingvisté vystačili s ručním procházením nějakého malého vzorku nebo častěji pouze s vlastní intuicí. To první má očividně malý potenciál k zobecnění, to druhé se nicméně používalo s velkým úspěchem. Jazykovou intuici má každý, je snadno dostupná a bez jakékoli ironie je třeba přiznat, že mnozí talentovaní lingvisté ji dokázali nesmírně efektivně propojit s vlastní rozsáhlou komunikační zkušeností, a dospívat tak k postřehům, které dodnes udivují svou pronikavostí.

Jenže s intuicí je rovněž problém – je výběrová, máme tendenci si v jazyce kolem sebe všímat spíše zvláštností než pravidelností.

Klíčovou nevýhodou intuice je právě to, že nedokáže postihnout četnost. Extrémní rozdíly ve frekvenci asi poznáme, když se nicméně zaměříme na zdánlivě podobně časté jevy z jádra slovní zásoby, budeme mít problém. Dokážete rozhodnout, které slovo z dvojic kupovat – prodávat, pes – kočka, černý – bílý je obecně častější? Pravděpodobně ne (pro sázkaře dodávám, že správné odpovědi jsou: prodávat, pes, obě adjektiva jsou zhruba stejně častá).

Nejde přitom jenom ale o četnost samu. Až měření frekvence v rozsáhlých elektronických korpusech nasvítilo jeden zásadní jazykovědný problém. Pokud ji totiž budeme zkoumat v různých typech textů, dojdeme k velmi odlišným závěrům, např. slovo nerv se frekvenčně chová zcela jinak v odborné literatuře než v beletrii nebo konverzaci. Důvodem je rozdílná funkce tohoto slova, zatímco v medicíně se jedná o termín, v konverzaci se především účastní frazémů jako jde mi na nervy, nervy v kýblu apod.

V zásadě až poté, co jsme začali měřit frekvenci jevů, dospíváme k poznání, že říct něco o jazyku jako celku je krajně problematické, ne-li nemožné. Zdá se totiž, že jazyk je příliš velkým popisným agregátem a že mnohem adekvátnější je popisovat jazyk po jednotlivých registrech, tedy rejstřících (jako na varhanách), které používáme v různých komunikačních situacích.

A tak paradoxně největším vynálezem moderní jazykovědy je zjištění, že jazyk jako celek vlastně neexistuje.