Basama s vosama

Na Novém Zélandu nenajdeme žádný původní druh eusociálních vos. Zavlečené vosy obecné (Vespula vulgaris) tu však dosahují takové hustoty, že jsou reálnou hrozbou pro původní ptáky (jako konkurent) i některé bezobratlé (jako predátor) a citelně ovlivňují i včelaře (Vesmír 98, 292, 2019/5). Vyhubení či alespoň udržení početnosti v rozumných mezích prostřednictvím konvenčních metod je prakticky nemožné – vosy obecné osídlily téměř celý Nový Zéland, včetně těžce přístupných oblastí. Od objevu metody relativně přesných genetických úprav s využitím bakteriálního komplexu CRISPR/Cas9 se ale začalo v souvislosti s invazními druhy hovořit o tzv. genovém tahu. Ten umožňuje narušit pravidla dědičnosti (mutace se u heterozygotů dokáže vkopírovat i na druhý chromozom), rozšířit nevýhodné či vyloženě škodlivé geny a v konečném důsledku druh i lokálně vyhubit.

Úspěšný byl laboratorní test metody na komárech rodu Anopheles, přenášejících malárii, na octomilkách (konkrétně na invazním druhu Drosophila suzukii) či na myších (Vesmír 98, 204, 2019/4). Vosy však mají specifický způsob rozmnožování. Jednak se páří jen „kasta vyvolených“, jednak mají haplodiploidní způsob určení pohlaví – samci se rodí z neoplozených vajíček, a mají tedy oproti samicím poloviční sadu genů. To ostatně platí i pro některé další globálně významné invazní druhy, např. ohnivé mravence (Solenopsis invicta) nebo molici bavlníkovou (Bemisia tabaci). V loňské studii Philip J. Lester z univerzity v novozélandském Wellingtonu se svým týmem analyzoval účinnost a současně bezpečnost této metody v boji s vosami.

Autoři se zaměřili na geny určující tvorbu spermií – jejich narušením by vosí královny plodily pouze sterilní samce. Královna v dalším pokolení, která by se s takovým trubcem spářila, by pak produkovala čistě samce (neboť by žádné vajíčko nebylo oplodněné). Že by byli současně neplodní, by již nebylo podstatné – hnízdo bez pracovní síly (dělnic) by zaniklo.

Vosy obecné (Vespula vulgaris) na Novém Zélandu vadí. K jejich kontrole nebo možná i vymýcení z tamní přírody by mohly posloužit i genové manipulace.Snímek Alan Cann, CC BY-SA 2.0

Pokud by však genetická modifikace způsobovala úplnou samčí sterilitu, ani genový tah by nebyl nic platný – mutace by se nerozšířila. Částečná sterilita by se rozšířit mohla, trvalo by to však desítky let a výsledkem by byl jen populační pokles, ne vyhubení (eradikace). Úplného odstranění vos by se za určitých podmínek dalo dosáhnout v kombinaci s dalšími metodami kontroly. Autoři modelovali situaci, při níž by se jednou za 10 let nejdříve snížily početní stavy vos prostřednictvím otrávených návnad a následně vypustily geneticky modifikované královny (aby bylo jejich relativní zastoupení v populaci větší). Každopádně díky přirozené variabilitě těchto genů by se dala metoda zacílit na novozélandské vosy a minimalizovat tak riziko větších dopadů na populace v původní oblasti výskytu, kde vosy plní důležitou úlohu (Vesmír 98, 292, 2019/5).

Lester P. J. et al.: Scientific Reports, 2020, DOI: 10.1038/s41598-020-69259-6