i

Aktuální číslo:

2019/7

Téma měsíce:

Zpětná vazba

Proč nekopat do vosího hnízda

 |  6. 5. 2019
 |  Vesmír 98, 292, 2019/5

Je jen málo společenštějších tvorů. Žlutočerně oděné krásky s vosím pasem však v lidské společnosti nemají právě nejlepší renomé – patří k nejméně oblíbeným živočichům vůbec. Ač jsou kořeny tohoto vnímání pochopitelné, měli bychom si vosy spíše hýčkat. V naší přírodě hrají velmi důležitou úlohu a pomáhají i zemědělcům. Čím jsou tak užitečné a proč to lidé odmítají uznat?

Proč lidé milují včely, ale vosy1) nenávidí? Vždyť pro takovou diskriminaci není rozumný důvod. Obě skupiny blanokřídlého hmyzu jsou srovnatelně nebezpečné a hrají významnou úlohu v přírodě i v zemědělství. Takto uvažuje Seiriana Sumnerová se svým týmem z University College London v nedávno zveřejněném článku [1].

Zatímco včelám všechno zlé odpouštíme a jejich pracovitosti si ceníme i v úslovích, práci vos (regulace populací škůdců) většina lidí přehlédne a dokáže docenit jen jejich černožlutou krásu. Vosám nepřejí dokonce ani vědci, natož média – většinou o nich referují jen v souvislosti s negativními jevy. O opylování včelami se píše mnohem častěji než o významu vosí biologické kontroly, ještě méně pak o významu vos sociálních.

Jak to vnímá veřejnost? V průzkumu, kterého se zúčastnilo 748 respondentů ze 48 zemí světa, byly vosy samozřejmě hodnoceny negativně bok po boku s mouchami. Naopak včely a motýli pozitivně, jak jinak. Rozdíl mezi nimi byl propastný – na stupnici od –5 do 5 dosáhly vosy průměrně –2, zatímco včely +3.

Dalo by se nad tím samozřejmě mávnout rukou s tím, že tady vosy vždycky byly a vždycky budou, ať už si o nich budeme myslet cokoli. Veřejnost obvykle něco tuší o problémech včel a je ochotna jim pomoci (podle odhadů za poslední dvě dekády klesly populace včel o 75 %). Nicméně i vos se týká současný celosvětový úbytek hmyzu (Vesmír 98, 190, 2019/4; 88, 386, 2009/6). S přibývající urbanizací a souvisejícím odtržením veřejnosti od přírody může být jenom hůř (milovníci přírody v průzkumu hodnotili všechny testované skupiny hmyzu pozitivněji). Sama Sumnerová vosy v dětství ráda neměla a cestu k nim si našla až na univerzitě díky svému školiteli Jeremymu Fieldovi z Exeterské univerzity. Teď je podle svých slov možná největším milovníkem vos na světě2) a získaným entuziasmem dokáže spolehlivě infikovat kohokoli, s kým se dá do řeči. Ale na přesvědčení většího počtu lidí sama jistě nestačí. Odkud se bere taková nenávist k vosám?

Biologické nebezpečí a strach z bolesti

Nebylo by správné svádět vše na mediální tlak či selhání vědců. Vosy se o svou pověst „nedotknutelných padouchů“ starají samy. Máme z nich prostě strach, z části zřejmě vrozený, a i kdyby nám do vínku dán nebyl, získáme jej na základě bolestivých zkušeností.3) Sumnerová se svým týmem zjistila, že nejvýznamnější asociací s vosou je žihadlo, zatímco u včely bylo až na místě čtvrtém (po medu, bzučení a květinách). Příčinou může být podle Sumnerové vyšší bolestivost vosího bodnutí, což dotvrzuje „stupnicí bolesti“ Justina Schmidta, který obětavě testuje hmyzí bodnutí a štípance sám na sobě.4) Jenže evropské vosy Schmidt nikdy netestoval a v článku uvedená maximální hodnota bolesti patří až pěticentimetrové severoamerické hrabalce z rodu Pepsis, živící se tarantulemi, kterou by i laik sotva zařadil mezi vosy, natož aby po setkání s ní proklel její žlutočerné vzdálené příbuzné. Bodnutí vosou útočnou nebo obecnou nejspíše není bolestivější než to včelí. Nebezpečná jsou pak obě stejnou měrou – obě mohou skončit i smrtí, jestliže na ně tělo zareaguje anafylaktickým šokem.

Averze (nejen ta lidská) vůči vosám se snadno přenese i na další obdobně vyhlížející druhy, které ani nemusejí být samy nebezpečné, ale vosí „maska“ je může bránit před útoky predátorů řídících se zrakem (ptáků či skákavek) – například na notoricky známé, ale zcela neškodné pestřenky, některé můry či brouky (Vesmír 98, 147, 2019/3). Tomuto jevu se říká batesiánské mimikry. Podle Michaela Bopprého a jeho kolegů [2] se však druhy mohou skrývat ve vosím kabátě proto, aby unikly predaci ze strany samotných vos, podobně jako se některé druhy nápodobou mravenců (tvarem těla, chemickými signály a chováním) chrání před mravenčími útoky. Vosy koneckonců napodobujeme i my – jejich typické žlutočerné zbarvení ne náhodou slouží k označení nebezpečných míst, například vyčnívajících rohů, nízkých podhledů či zařízení s vysokým napětím.

Ne každý však má z vos respekt. Například vlhy (Merops apiaster) je chytají za letu. Dělnice připraví úderem o žihadlo s jedem, s neškodnými trubci se ani nezdržují a slupnou je jako malinu. Ale loví je i kosi či sýkory koňadry. Včelojed, medvědi a jezevci se nebojí ani samotného hnízda a vyplení je zuřivým obránkyním a jejich žihadlům navzdory. Jarní hnízda, ve kterých se krčí jen královna a její první snůška, jsou i oblíbeným pamlskem drobných savců, myší, rejsků či krtků.

Vosí invaze

V posledních desetiletích byly i společenské vosy žijící u nás zavlečeny člověkem do oblastí, kde nikdy nebyly. V nové domovině škodí nejen lidem, ale i poněkud zaskočeným původním druhům. O nich více v červnovém čísle Vesmíru.

Náš strach, někdy možná i hněv jsou přirozené pocity, ale stejně není nutné se vosám mstít za bolest. Lze se k tomu postavit i zcela „pragmaticky“, jako k ulovené zlaté rybce. Když vosy necháme být, odvděčí se nám vrchovatou měrou – třeba nám bude doma bzučet o nějakou tu mouchu méně nebo bude díky menším populacím škůdců v zemědělství používáno o trochu méně jedovatých pesticidů.5) Však i z průzkumu Sumnerové vyplývá, že jisté užitečnosti vos jsou si lidé vědomi – hodnotili vosy jako průměrné opylovače a nadprůměrné predátory.

V britském projektu občanské vědy Big Wasp Survey, vedeném Seirian Sumnerovou, dobrovolníci mapovali výskyt jednotlivých vosích druhů prostřednictvím podomácku vyrobených lapacích pastí. Zapojení veřejnosti bylo obrovské.

Zdroj www.BigWaspSurvey.org

Univerzální voják

Kdybychom se v duchu Kafkovy proměny na chvíli převtělili do drobné havěti, to by nám teprve vosy naháněly hrůzu. V hmyzí říši jsou vosy, minimálně ty společenské, vrcholovým predátorem, před kterým není úniku. Oproti jiným hmyzožravcům, například ptákům, dokážou mnohem lépe sledovat vývoj populace kořisti. Solitérní nebo primitivně sociální vosy mají tendenci se specializovat na určitý typ úlovku (vosíci například na housenky – což pěstitelé tabáku kvitují s povděkem). Společenské vosy jsou však predátory všeobecnými, takže mohou regulovat široké spektrum škůdců. Jednotlivé dělnice se však zřejmě na určitý typ kořisti také specializují, i když většinou jen krátkodobě.

Přes vše řečené toho o vosách stále víme málo. Dobře prozkoumaný je vliv úzce specializovaných parazitoidních štíhlopasých (Apocrita) z infrařádu Parasitica, ale vliv predátorských vos, které patří spolu se včelami a mravenci do druhého infrařádu žahadlových (Aculeata),6) dosud důkladnému studiu uniká. Není kvantifikován, takže se těžko převádí do řeči peněz. Také proto Seirian Sumnerová ve svém článku apeluje na vědeckou komunitu, aby se na výzkum vlivu vos na populace škůdců zaměřila. Bez toho nebude možné ovlivnit pohled veřejnosti v jejich prospěch. Přitom již v roce 2003 byly vosy navrhovány jako udržitelný způsob boje proti škůdcům.

A čím to, že jsou vosy tak účinnými predátory?

Jsou velmi učenlivé a dokážou vymýšlet i nové strategie. Na Novém Zélandu kupříkladu neútočí na mravence Prolasius advenus, kteří chtějí hodovat na jejich mrtvé kořisti. Místo útoku vosa mravence jemně uchopí do kusadel, aby ji nepostříkal silnou kyselinou, a odnese ho pryč. Asijská sršeň Vespa affinis se skrývá ve vyplavených škeblích a číhá na mouchy, které láká pach rozkládajícího se masa.

Vosy používají zrak mnohem víc než mravenci.7) Kořist vyhledávají nejen očima, ale také čichem – reagují například na feromony octomilek nebo na poplašné signály rostlin. Zrak vosám slouží pravděpodobně k určení míst, na něž je vhodné zaútočit, čich pak při útoku umožní rozhodnout, jestli jde o kořist – jako by vosy v zájmu úspory času nejdříve útočily a pak přemýšlely (toho se některé rostliny naučily zneužívat, viz dále). K usmrcení kořisti většinou nepoužívají žihadlo, ale silná kusadla.

Nepohrdnou ani mrtvou kořistí, a často je proto nacházíme na mršinách. Výjimečně se odváží i na velké obratlovce. V Izraeli kravám okusovaly struky, které se poté zanítily. To ukazuje, jak vynalézavé vosy jsou (cesta možná vedla právě přes mrchožroutství). Americké sršně občas uloví i velikostně srovnatelného kolibříka.

Pokud je kořist příliš veliká a nedá se odnést najednou, vosy si před odletem do hnízda místo pořádně prohlédnou z více úhlů, aby trefily zpět. Skvěle se orientují v krajině. Vodítkem jsou jim například velké kameny. Někdy také část kořisti ukryjí, aby jim ji někdo mezitím nesebral. Na rozdíl od včel či mravenců neumějí vosí dělnice svým družkám sdělit polohu kořisti, jsou jim však schopny předat alespoň její pach.

Širokospektrý opylovač

Vosy jsou sice primárně predátoři, ale pro své spanilé jízdy (v původním slova smyslu) potřebují sladké palivo. To jim částečně poskytují jejich „nezletilé“ sestry – larvy. Uplácejí dělnice na hnízdě tím, že jim za přinesenou potravu bohatou na proteiny poskytnou sladkou kapalinu. Jedna kapička prý dělnicím vystačí až na půl dne.8) Další porci cukrů získávají z květního nektaru či pylu.9) Ať už se vosy na květu jenom napijí, nebo uloupí pyl, ušpiní se a pyl přenesou na další rostlinu. Někdy v tom mohou být i účinnější než včely.

Ne vždy však vosy opylují dobrovolně. Specialistky na šalbu a klam jsou orchideje. Kruštíky (Epipactis sp.), které opylují výhradně vosy, je přivolávají pomocí falešného poplachu, chemických signálů, jimiž za normálních okolností rostliny volají o pomoc při napadaní býložravci.10) Kavkazská orchidej Steveniella satyrioides napodobuje poplašný signál samotných vos, které se pak vrhají do souboje se zdánlivým nepřítelem a v zuřivosti se celé obalí pylem. Endemická orchidej Dendrobium christyanum z čínského ostrova Chaj-nan zase láká sršně Vespa bicolor na poplašný signál včel, ba dokonce má v květu strukturu, která včelu připomíná a již se zmatené sršně snaží ulovit.

Zcela výjimečné jsou pak medovosy z podčeledi Masarinae. Své larvy krmí výhradně nektarem a pylem, k čemuž jim slouží prodloužený sosák. Nemají na nohou specializované košíčky jako včely, a proto larvám vyvrhnou směs pylu a nektaru ve formě kuličky. Na rozdíl od pravých vos a sršní z podčeledi Vespinae a vosíků z podčeledi Polistinae nejsou sociální, i když hnízda jednotlivých medovos mohou být velmi blízko sebe.

Černožlutý hrdina

K vosím schopnostem můžeme cítit obdiv, nebo z nich naopak můžeme mít strach a mrazení. Určitě však není třeba je ani vynášet do nebes, ani posílat do horoucích pekel. V ekosystémech, v nichž jsou doma, mají zkrátka své místo a užitek z nich může mít i zemědělská produkce. Je dobře, že o nich v poslední době zaznívají kladné hlasy. Vedle Sumnerové vosy obhajuje i „žihadlový muž“ Justin Schmidt a láskyplnost k nim se nese také celou knihou profesora Jana Žďárka [3], kterou rozhodně doporučuji k četbě. Sám jsem během psaní článku zjistil, že mě vosy, které jsem dříve neměl zvlášť v oblibě (a v dětství z nich měl vlastně až panický strach), najednou naplňují zvědavostí. Stejně jako osamělá sršeň, kterou na nočním výletu po Křivoklátsku přilákalo světlo mé čelovky. Vedle nakažlivého entuziasmu Sumnerové a jejích studentů za tím stálo i rozšíření mých obzorů. Strach nebo nenávist v nás často vyvolává jen to, co neznáme.

Literatura

[1] Sumner S. et al.: Why we love bees and hate wasps. Ecological Entomology 43, 836–845, 2018, DOI: 10.1111/een.12676.

[2] Boppré M. et al.: A hypothesis to explain accuracy of wasp resemblances. Ecology and Evolution 7, 73–81, 2016, DOI: 10.1002/ece3.2586.

[3] Žďárek J.: Hmyzí rodiny a státy. Academia, Praha 2013.

Poznámky

1) Mezi vosy má smysl zahrnout především pravé vosy, vosíky a sršně.

2) O tom ale lze s úspěchem pochybovat. Skutečnými milovníky vos jsou Japonci z prefektury Nagano, pro něž vosí larvy představují oblíbenou lahůdku.

3) Jed kromě neurotransmiterů, které zintenzivňují prožitek bolesti (serotonin, acetylcholin), obsahuje i apamin, který zlepšuje paměť. Jinak řečeno, vosy se opravdu snaží, abychom na zážitek nezapomněli. Podle Justina Schmidta se v evoluci nejdříve vyvinuly právě látky zvýrazňující bolest a teprve poté látky toxické.

4) Možná ještě větší obětavec byl Michael Smith, jenž sám na sobě, a to opakovaně, zjišťoval, které místo na lidském těle je vůči bodnutí žihadlem (tentokrát ovšem včelím) nejcitlivější. Překvapivě tím místem nebyly genitálie, ale nosní dírka.

5) Pokud vás píchne třeba vosík francouzský (Polistes dominula), rovnou zpytujte svědomí – vosíci při obraně hnízda postupují úplně jinak než „vespuly“: snaží se především hrozit a odvádět pozornost, a protiútok je až krajním řešením. Také jich na hnízdě nejsou tisíce, ale maximálně desítky, a každý jedinec se tudíž počítá.

6) Skupina je definována na základě přeměny kladélka na žihadlo. To je mimochodem důvod, proč trubci žihadlo nemají. To jim však nijak nebrání se tvářit, že ho vlastní – při ohrožení ohýbají zadeček a do útočníka zapichují zašpičatělý kopulační orgán. Jelikož však nemají jed zvýrazňující bolest, efekt je pouze psychologický.

7) Zrak slouží u méně početných kolonií i k individuálnímu rozpoznávání. Některé druhy vosíků dokonce podle vzoru na masce poznají společenské postavení dělnice.

8) Ve skutečnosti jim larvy poskytují i trávicí enzymy, a tím jim umožňují překonat omezení způsobené anatomickou stavbou těla – typickou úzkou stopkou. Potravu je třeba předem natrávit, aby mohla skrz stopku projít do hlavních trávicích orgánů.

9) Když se na podzim hnízdo rozpadne, vosí dělnice najednou přijdou o svou zaslouženou larví odměnu a musejí chybějící sladkou stravu hledat jinde – třeba v našich slazených nápojích (mezi něž je třeba zařadit i v Česku velmi oblíbené pivo).

10) Ke stejnému úskoku se uchylují i krtičníky (Scrophularia sp.), které však pochopitelně s orchidejemi nemají nic společného (jsou dvouděložné).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Entomologie

O autorovi

Pavel Pipek

Mgr. Pavel Pipek, Ph.D., (*1984) pracuje v Botanickém ústavu Akademie věd a na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Vedle nářečí strnada obecného zkoumal v rámci své dizertace i historii strnadí invaze na Novém Zélandu.
Pipek Pavel

Doporučujeme

Kip Thorne a gravitační vlny

Kip Thorne a gravitační vlny

Jana Olivová, Martin Uhlíř  |  8. 7. 2019
Co nového o vzniku a vývoji vesmíru mohou prozradit gravitační vlny? Jak se bude vyvíjet budoucnost jejich měření? Pomohou zodpovědět zatím...
Puška, pyžamo a sbírka básní

Puška, pyžamo a sbírka básní

Petr Květina, Jan Rendek  |  8. 7. 2019
Ostrov Nová Guinea byl na konci 19. století politicky rozdělen mezi tři evropské velmoci. O východní část se přetahovalo Německo s Velkou...
Megalodon versus supernova

Megalodon versus supernova uzamčeno

Tomáš Petrásek  |  8. 7. 2019
Katastrofa, která ukončila druhohory a s nimi existenci všech větších zvířat (přes 25 kg) i řady těch menších, je nejznámější z velké pětky...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné