Kreativní mozek novozélandského rošťáka

Je to „drzoun“ s pronikavým intelektem. Jeho hlas i bezstarostná hravost v nás vyvolávají smích, vynalézavost při destrukci lidských výrobků nerozhořčuje, ale uvádí v úžas. Zároveň brilantně řeší logické hádanky. Podobně jako naši nejbližší příbuzní s námi sdílí všechny naše hříchy i ctnosti, ale kvůli jednomu hříchu ho lidé téměř vyhubili.

Před dvěma lety řešili novozélandští dopravci nezvyklý problém. Neznámý pachatel opakovaně rozmisťoval dopravní kužely na vozovku před silniční tunel nedaleko známé turistické atrakce Milford Sounds na Jižním ostrově, čímž projíždějící řidiče přinejmenším mátl. Záběry z bezpečnostních kamer viníky odhalily – šlo o výrostky papouška nestora key (Nestor notabilis), možná nejchytřejšího, ale zaručeně nejhravějšího ptáka na světě. Což si uvědomili i zaměstnanci tamní dopravní agentury (NZTA), když se rozhodovali, jak key od nežádoucí manipulace s dopravním značením odradit, a postavili jim ptačí hřiště.¹⁾ 

Jiné živočišné druhy by s takovou vstřícností počítat nemohly. Keové jsou však horští papouškové s charismatem sympatických záporáků z klasických westernů – odpustíte jim prakticky cokoli, i to, za co bývali v minulosti démonizováni. Potkal jsem se s nimi v životě třikrát a pokaždé jsem žasl. Zvířata obvykle před člověkem utíkají, maximálně mohou překonat strach v naději na kus žvance. Papoušky kea ale přiláká čirá zvědavost – setkání tak těší obě strany. Tedy pokud si keové zrovna nevyberou jako objekt hry nehlídané pohorky nebo vás nezamknou na toaletě horské chaty.²⁾ Já měl štěstí, že se rošťáci na odpočívadle v Arturově průsmyku v novozélandských Alpách pustili s vervou do gumového obložení auta. Auta naštěstí cizího, ale jak se znám, nejspíš bych je zamilovaně pozoroval, i kdyby si vybrali mé vlastní vozidlo.

Stejný pocit blízkosti jsem zažil i o několik let později v liberecké zoo. Prvotní zklamání ze starého chovného páru, který ostentativně spal, místo aby se mnou komunikoval, se rozplynulo v dým, když jsem se přesunul k výběhu asi dvouletého mláděte. To ve svém „pokojíčku“ debužírovalo, ale sotva mě zahlédlo, dalo hlavu na stranu a několika plavnými skoky se přeneslo blíž a nalepilo hlavu na sklo. Chvíli jsme tam na sebe poulili oči a zřejmě oba litovali, že nás to proklaté sklo odděluje. Když mládě zjistilo, že se mnou vzhledem k okolnostem nic nebude, zase se zklamaně vrátilo k hostině. Stačilo však znovu přiblížit hlavu ke sklu, aby se ptáče vmžiku svého žlutě lemovaného oka vrátilo. Když jsem se nakonec vydal na cestu domů, zahradou prolétlo pronikavé „kea“! Staříci se vzbudili…

Král novozélandských Alp ve svém živlu a království.Snímek Peter Prue

Nevinné hry

Jak jste mohli vytušit, jméno tohoto endemita novozélandského Jižního ostrova je podobně jako jméno kukačky onomatopoické – právě zvukem „kea“ se tito papoušci zdraví. Bylo ovšem popsáno dalších šest zvuků, mezi nimi i „warble“, který je jednoznačnou pozvánkou ke hře a je stejně nakažlivý jako lidský smích. Nás rozesměje, keu přepne do herní nálady. Dokonce i když je sám.

Do her se pouštějí převážně mládenecké party (kea dospívá zhruba ve třech letech), které společně prozkoumávají a leckdy i trochu destruují svět. I v tom se nám keové podobají více, než bychom si možná byli ochotni přiznat. Do vzájemných nevinných her (myšleno nemotivovaných sexuálně) se zapojují i dospělí, což v přírodě vůbec není časté.

Mladí keové (poznáte je podle žlutého okraje oka i kořene zobáku) přesouvají dopravní značení a náramně se u toho baví.Snímek Andrew Walmsley, Alamy Stock Photo

Keové spolu nekomunikují jen prostřednictvím zvuků – ale i „výrazem“, tedy uspořádáním peří na temeni či krku (jeho načepýřením či naopak uhlazením – prý připomíná komunikaci krkavců na mršině) a postavením těla. Podobně jako lidoopi si keové vzájemně probírají tělní pokryv, peří, což jistě utužuje vzájemné vazby. Dospělí samci si však peří vzájemně neprobírají – s mláďaty a „výrostky“ si ale vyjdou vstříc. Nedospělí ptáci o probírání žebrají – vyloženě se nastavují.