K mokřadu kohoutek nepřišroubujete

Které z pestré palety možných opatření nás zachrání před suchem? „Žádné z nich nebude fungovat samostatně. Potřebujeme provést celý soubor změn, z nichž každou někdo prosazuje a jinému se nelíbí,“ říká Martin Pivokonský, ředitel Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR.

Jak klimatická změna ovlivňuje dostupnost vody v české krajině? — Planeta i česká kotlina se oteplují, jako hydrochemik to poznám třeba na vodních nádržích. Teplota vody se v nich za posledních třicet let zvedla v průměru o dva stupně, to je strašně moc. Srážek budeme mít asi pořád dost, ale budou rozložené jinak. Ve vegetační sezoně je nyní srážek méně, než jsme byli zvyklí, více jich je naopak v podzimním a zimním období, ale nejsou sněhové, takže nevydrží. Největší problém vidím právě v teplých zimách bez sněhové pokrývky. Zatímco dešťová voda se velmi rychle vypaří nebo odteče, sníh se vypařuje minimálně a odtává postupně, takže zimní srážky dříve velmi dobře doplňovaly zásoby podzemní vody.

Je tedy měnící se klima jednou z příčin sucha, kterému v posledních letech čelíme? — Periody sucha tu byly vždy, jsou přirozenou součástí středoevropského klimatu. Vyšší teploty nyní zintenzivňují jejich projevy. Jestli je ale současné sucho z klimatického hlediska znepokojivě nenormální, to nevím. Možná je to běžný výkyv, po kterém bude následovat vlhčí období. Modely předpovídají nějaký vývoj, ale víme o tom stále velmi málo. Debata o suchu je někdy zbytečně hysterická, což nás odvádí od racionálního hledání řešení. V médiích například proběhlo, že máme nejhorší sucho za posledních 500 let, opakují to i politici.

A nemáme? — Já tomu nevěřím. Hledal jsem, kde se toto tvrzení vzalo, a nedohledal jsem k tomu jediný odborný článek. Dovedu si představit, jak to vzniklo – vzal se nějaký model, který byl vytvořen na základě současných dat, a extrapolovalo se do minulosti. Ale my dobře nevíme, jak ta minulost vypadala, jak tehdy například vypadala krajina. Máme jen proxy data, spolehlivá měření sahají jen do 19. století. Takže model nám spočítá, že máme nejhorší sucho za posledních 500 let, ale jak to bylo doopravdy, nikdo neví.

Jaké faktory kromě vyšší teploty přispívají k intenzitě sucha? — Krajina se proměnila. S průmyslovou revolucí jsme začali měnit skladbu lesů. Změnil se i charakter zemědělské plochy, zatímco dříve to byly většinou pastviny a malá políčka, dnes to jsou monokultury pěstované na obřích lánech. Naše zemědělství se historicky nastavilo na pěstování obilí. A obilí je stepní plodina. Museli jsme pole vysušit a udělat z nich step, aby se tu obilí dařilo. Kromě toho jsme rozorali meze a scelili lány, ale to bylo spíše politické rozhodnutí, samozřejmě naprosto hloupé. To vše vede k tomu, že sucho, které samo o sobě může představovat standardní výkyv, je ve svém projevu intenzivnější.

Jak mu čelit? — Naše hospodářství a celá infrastruktura byly nastaveny na vodní blahobyt. Vodou jsme mohli plýtvat, protože jí bylo dost a nehospodárná řešení byla levná. Nyní bude nezbytné hledat řešení, která budou sice dražší, ale budou vodu šetřit. Vody pro zásobování obyvatelstva máme obecně dost, jenom s ní hloupě hospodaříme. Problémy s jejím nedostatkem jsou lokální, někde je limitující její kvalita.

Doc. RNDr. Martin Pivokonský, Ph.D., (*1974) je ředitelem Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR. Vystudoval ochranu životního prostředí a aplikovanou a krajinnou ekologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde nyní přednáší hydrochemii a úpravu vody. Zabývá se procesy úpravy vody (nejen) v souvislosti s odstraňování antropogenních mikropolutantů a látek produkovaných fytoplanktonem.Snímek Viktor Černoch, Akademie věd ČR

Tvrdíte, že budování rybníků a mokřadů nemusí být vždy dobrý nápad. Proč? — Dám vám příklad. Hodně spolupracuji s úpravnou vody v Kutné Hoře, která využívá vodu z údolní nádrže Vrchlice v povodí stejnojmenné říčky. Povodí má asi 130 km2 – je maličké, nížinné a velmi zemědělské. A je deficitní. Odběr je větší než objem srážek. Nádrž je silně zatížena eutrofizací, v době sucha do ní teče v podstatě jen voda z čistíren a kanalizací. Když vybudujete nový rybník v takovémto povodí, deficit ještě zvýšíte, protože zvýšíte výpar a voda do nádrže ani nedoteče. Dnes je tam přes dvacet rybníků a řeší se, zda je vůbec provozovat. Takže obecně doporučovat budování rybníků a mokřadů nelze. Někde pomohou, někde uškodí.

Někteří odborníci by namítli, že rybníky díky malému vodnímu cyklu fungují jako klimatizace a vodu v lokalitě udržují. — Neudržují, to je naivní představa vycházející z toho, že vypařená voda spadne v místě. Část ano, ve formě rosy, ale je to otevřený systém se ztrátami do velkého cyklu. Znám příklady nově vybudovaných rybníků, z nichž jsou v létě páchnoucí louže a líhniště komárů. Kdy pára kondenzuje? Když teplota vzduchu klesne pod rosný bod. Je-li v teplých létech i v noci běžně přes 20 °C, voda se z daného území nenávratně ztrácí.

Co jiného by pomohlo? — Největší potenciál zadržet vodu v krajině má zemědělská půda, protože jí máme nejvíc. Vodu v ní dokáže zadržet organická hmota. Pokud v půdě chybí, vodu ztrácíme. Živočišná výroba je sama sice velmi náročná na vodu, ale vrací organickou hmotu do půdy. Dnes máme stavy skotu na 40 % roku 1990 a chybí nám chlévská mrva. Je drahé ji produkovat a rozvážet po poli. Mnohem jednodušší je namíchat umělé tekuté hnojivo a rozstříkat ho, za hodinu jste z pole pryč.

Zrovna toto se ale bude měnit dost těžko. — Všechno lze, ale za jakou cenu? Zemědělci se chovají racionálně. Dělají to, pro co jim společnost nastavila podmínky. Přáli jsme si chemizaci a industrializaci zemědělství, tak čemu se divíme? Velký problém představují dotace na plochu obdělávané půdy. Rozoralo se kdeco. Když vyrazím do rodného Polabí, pozoruji, že meze, které přežily kolektivizaci a na nichž byl nálet dřevin s hnízdícími ptáky, jsou dnes rozorané. To se stalo po celé zemi. Ale jakmile systém jednou nějak nastavíte, těžko se mění. Dnes sice sílí tlak na zmenšování výměry polí a obnovu mezí, ale není to jen tak. Když si zemědělec za drahé peníze koupil stroje, aby se s nimi otáčel na poli, které má tři kilometry, na malém políčku bude mít problém.

Měl byste příklad těch dražších, ale vodu šetřících řešení? — Vrátím se k Vrchlici. Mám odtamtud hezký příklad toho, jak jsme v minulosti nad vodou nepřemýšleli. Jsou tam obce, které berou vodu z povodí Vrchlice, ale vyčištěnou odpadní vodu už zpět do povodí nevracejí, vypouštějí ji do jiného. Tím se v povodí Vrchlice prohlubuje vodní deficit. Před padesáti lety jsme to nemuseli řešit, dnes je to problém. Proto se hovoří o potřebě vodu recyklovat. Kdyby se vylepšila technologie a dobře vyčištěná voda by se vracela nad nádrž, mohla by se použít opakovaně. To není nijak divoká představa, jinde se to děje běžně. Želivka je sice mnohem větší a jsou s ní menší problémy, ale jsou na ní velká města jako Pelhřimov. Ty také vypouštějí odpadní vodu do řeky Želivky, která pak napájí nádrž Švihov, a v Praze tak pijeme vodu částečně recyklovanou.

Panuje odborná shoda na tom, jaká opatření je třeba dělat? — Nepanuje, každý to vidí ze svého pohledu. Hydrolog jinak než hydrobiolog, vodohospodář, politik… Problém s vodou je komplexní. Musíme dělat systémové kroky, mít dlouhodobý plán. Mnohá opatření se neprojeví za měsíc nebo za rok, ale za pět nebo více let. A žádné z nich nebude fungovat samostatně. Potřebujeme provést celý soubor změn, z nichž každou někdo prosazuje a jinému se nelíbí. Vystudoval jsem přírodovědu, považuji se za environmentalistu, ale zároveň se zabývám technologiemi a vidím problém z obou stran. Mnoho kolegů je bohužel militantních, což debatě neprospívá. Když před některými řeknu, že bych postavil nádrže, protože jako technolog vím, že z nasycené půdy pitnou vodu nevyrobím, koukají na mne jako na vraha. Odborná diskuse je nutná, ale bez kompromisů to nepůjde.

Pro lidi s přírodovědným vzděláním, kteří vidí neutěšený stav krajiny a zároveň sledují některé megalomanské plány na inženýrská řešení, asi není jednoduché připustit, že budování nádrží by mělo být součástí řešení. — Mnohé z vodních ploch, které dnes považujeme za rybníky, jsou ve skutečnosti nádrže. Třeba Žehuňský rybník na Cidlině. Je to národní přírodní rezervace, hnízdí tam orli mořští. Přitom jde o nádrž postavenou už za Jagellonců, bez níž by zemědělství a rybníkářství, které kdysi kolem Poděbrad bylo, nemohlo fungovat. Pokud někdo říká, že nádrže jsou nesmysl a potřebujeme pouze vracet zeleň do krajiny, budovat mokřady a změnit strukturu našich lesů, nesouhlasím. Tato opatření zajistí lepší vodní bilanci v daném místě, zlepší se mikroklima, lokálně to pomůže, ale pitnou vodu nám to samo o sobě nezajistí. S nadsázkou říkám, že k mokřadu kohoutek nepřišroubujete. Potřebujeme na vhodných místech postavit nádrže, abychom v zimě vodu zadrželi a v létě jsme mohli zásobovat obyvatelstvo. V České republice máme málo podzemní vody. Obecně, nejen v období sucha. Nejsme v Dánsku, kde 99 % pitné vody pochází z podzemních zdrojů. Bez nádrží se prostě neobejdeme. Zmíněná Vrchlice má sice tisíc a jeden problém, ale kdyby tam nebyla, Kutnohorsko je bez pitné vody.

Není odpor ke stavbě nádrží ovlivněn i tím, že zatímco půdní sucho vidí každý, voda z kohoutku stále teče? — Některé vodohospodářské společnosti dělají v období sucha zásadní chybu. Vozí cisternami vodu odjinud, ale místo aby je přistavili na náměstí a lidé si k nim chodili s kanystry, tak tou vodou napouštějí vodojemy, aby nikdo nic nepoznal. Také bych byl naštvaný, že musím s barelem pro vodu, která mi vystačí jen na základní hygienu a vaření, ale je to strašně poučné. Lidé najednou zjistí, že voda opravdu není. Dokud se cisternami plní vodojemy, vážnost situace nám nedojde.

Máme doma šetřit vodou? — Tím, že ušetříte pět litrů denně, ničemu nepomůžete. Tím, že zacyklíte vodu v budově, také ničemu nepomůžete. Vize dvou rozvodů pro pitnou a užitkovou vodu je nesmyslná, protože to jde jen lokálně, je to drahé a voda pak v síti mnohem déle stojí, s čímž jsou spojena další rizika. Dotace do dešťovky je nesystémová a v globálu velmi málo účinná. Něco snad ušetříte na své peněžence, ale problém s vodou tím nevyřešíme. Recyklovat vodu musíme v globálním měřítku.

Není důležitý ten psychologický faktor? Člověk potřebuje mít pocit, že sám něco zmůže. Když budete mluvit jen o globálních řešeních, lidé usoudí, že se jich to netýká. — Je, a proto děláme řadu věcí pro „dobrý pocit“, který je pro nás velmi důležitý. Základ je ale budování občanské společnosti. Politici se jí brání, protože jim komplikuje život. Občan, který politiky nekontroluje, vlastně není občanem. A nemusí hned řešit globální problémy, součástí občanské společnosti je třeba i spolek na ochranu zeleně v obci. Politik má naplňovat cíle společnosti, ne své vlastní. A společnost, která nemá cíle a vize, není zdravá. Lidé se pořád hodně bojí. Někdy nevím, jestli chtějí bojovat se suchem, nebo si číst o tom, že se bojuje se suchem. Můžeme mít tisíce memorand a proklamací, ale pokud se nezačne něco dělat, nic se nezlepší.

Rozhovor vychází s podporou Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR.