Procházka tajemnou zahradou

Samotný titul knihy zdánlivě naznačuje téměř beletristický žánr, ale jen do chvíle, dokud nepřečteme i podtitul. Skoro jako by to bylo ve stylu Saturninova uvádění románových příběhů na pravou míru. Do jisté míry tomu tak je, ovšem na vysoce vědecké úrovni.

Kniha je pokusem o pohled na alchymii z jiného hlediska než z hlediska běžné historiografie. Napsat dějiny alchymie je úkol prakticky nemožný především proto, že dodnes neexistuje její obecně přijímaná definice; hranice se často skrývají v mlze. Tou se snaží proniknout první z osmi kapitol knihy. Nutno si uvědomit, že nauka, kterou nazýváme alchymie, prošla téměř dvoutisíciletým vývojem na třech kontinentech: ve starověké Číně, v Indii, v helénistickém Egyptě, odkud se nakonec prostřednictvím arabských učenců dostala do Evropy. Poměrně pozdě – přibližně v polovině 12. století –, zatímco její počátky, soudí se, že opravdu nezávislé, nutno hledat současně v Číně a v Egyptě. Moderní historiografie se shoduje spíš jen v tom, že alchymie nakonec zanikla v Evropě koncem 18. století, aby ustoupila chemii.

Přitom její cíle bývaly rozličné, samozřejmě závisely na kulturním prostředí a také na tom, jak se rozvíjelo poznání, teoretické i praktické. Dnes se nejednou uvádí, že alchymie byla nejdéle provozovaným základním výzkumem v přírodních vědách. Obvykle je spojována s transmutací, proměnou obecných kovů ve stříbro a raději ve zlato chemickou nebo metalurgickou cestou, často spojením obou. Trvalo to ona téměř dvě tisíciletí, než se její provozovatelé, „mistři“, jak se rádi označovali, přesvědčili o tom, že to není možné. Během svých marných pokusů však připravili četné chemikálie, rozpracovali laboratorní techniky, takže vytvořili základy, na nichž mohla chemie stavět. Alchymisté tak vlastně pracovali proti sobě – čím více poznávali, tím více se přesvědčovali o marnosti svého počínání.