Moře písku

Mělčinové moře na území Německa, Nizozemska a Dánska popsal poprvé Plinius Starší. Toto obrovské území písčité pevniny dvakrát denně zalévané mořem ho fascinovalo stejně jako dnešní paleobiology, geology, zoology.

Popularita Crafoordových cen, zdá se, slábne. Možná to platí i o Nobelových cenách, jejichž suplementem Crafoordovy ceny jsou. Uděluje je švédská Královská akademie věd v některých odvětvích vědy, které „nobelovky“ nepokrývají. Prvním a zatím jediným paleobiologem, který tuto cenu dostal, byl profesor geologie v Tübingenu Adolf Seilacher (1925–2014). Obdržel ji v roce 1993 mj. za přínos porozumění životu uvnitř sedimentu a jeho nejrůznějším interpretacím. Paleontologové celého světa to tehdy vzali na vědomí s pýchou. Jeho práce měla své předchůdce a téměř nikdo v Česku neví, že oblast prvopočátku jeho výzkumů lze bez problémů navštívit během prodlouženého víkendu. Jedná se o národní park zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO, zasahující na území Německa, Nizozemska a Dánska.

Názvů pro toto území je proto bohužel řada. Český název pro německou část – Dolnosaské mělčinové moře – je snad výstižný, ale užívají ho jen některé cestovní kanceláře. Nejčastěji se v češtině setkáme s anglickým ekvivalentem Wadden Sea nebo s nizozemským Waddenzee. Profesor Petr Čepek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy používal při líčení svých raných výzkumů (kolem roku 1968) termínů „Wattenmeer“, „wattové pobřeží“ nebo pouze „watty“, ale při pobytu na místě o čtyřicet let později jsem se s tímto termínem v žádné z variant již nesetkal.

Dnešní turisté – návštěvníci Waddenského moře – obdivují především nekonečná hejna ptáků a tuleně nebo zažívají adrenalinový sport: chůzi po dně moře. To se za několik hodin vrátí na své místo a chodec, který by se opozdil, je na cestě k utonutí.

I krátký déšť smyje většinu stop živočichů a zanechá pouze čeřiny a otisky dešťových kapek.Snímek Radek Mikuláš

Základním rysem dna Waddenského moře jsou vlnové (oscilační) čeřiny a odtokové kanály různých rozměrů a průtoku. Zásadně se doporučuje chodit na dno ve skupinách, ve speciální obuvi (viz obr. 3).Snímek Radek Mikuláš

Při chůzi jsou nejnápadnějším rysem dna obvykle vlnové (oscilační) čeřiny (obr. 1 a 2). Při pohledu zblízka vynikne plejáda nejrůznějších biogenních sedimentárních textur (obr. 3). Ani nepozorný návštěvník nemůže přehlédnout miliony fekálních hromádek kroužkovce Arenicola marina (česky občas překládaného jako pískovník rybářský; obr. 4 a 5) a všimne si i „dlažby“ složené z mlžů Mytilus edulis (i u nás velmi dobře známé slávky jedlé; obr. 6 a 7) spojených navzájem byssovými vlákny. Vrstva slávek může porůst další vrstvou téhož druhu nebo eventuálně invazní pacifickou ústřicí Magallana gigas, čímž vzniknou nevelké biohermy (čočkovité masy vápence tvořené na sebe přisedlými organismy, zachovanými v růstové pozici). Nemohou růst vysoko, protože by se ocitly po příliš dlouhou dobu na suchu. Nelze však vyloučit, že bioherma vzniká v místě poklesávajícího dna: třeba vlivem toho, že na daném okrsku se před tisíci lety usazoval větší podíl siltu (zrnitostní frakce mezi jílem a pískem, jejíž zrna jsou menší než jedna šestnáctina milimetru) na úkor písku. Silt je ve stadiu rané diageneze (série pochodů vedoucích mimo jiné ke zpevnění původně sypké nebo mazlavé horniny) odvodňován a dno poklesne postupně o několik decimetrů či metrů, které mohou zužitkovat slávky či zavlečená konkurence. Biohermy bývají někdy téměř stoprocentně porostlé svijonožci (Cirripedia), což je skupina přisedlých korýšů (obr. 6).