Abyste uspěli, musíte nejprve přežít

Zrádnou nahodilost máme už za sebou, nasazení vlastní kůže nás ještě čeká.

Autor dlouho působil jako burzovní makléř, posléze finanční analytik. Od své doktorské práce se nadále zabýval modelováním jevů s extrémně nízkou pravděpodobností, ale dalekosáhlými dopady. Základní téma své zatím poslední knihy ze série Inferno formuloval již ve své předchozí knize Antifragilita: jak těžit z nahodilosti, neurčitosti a chaosu. Osoby podílející se na rozhodování by měly být na svých rozhodnutích osobně zainteresovány, jinými slovy mají „nést kůži na trh“ (jakožto finanční analytik to myslí doslova). Jinak hrozí to, na co už před lety upozornili D. Kahneman a A. Tverský v psychologické studii o nerovnosti ekonomické ztráty a zisku, totiž že lidé s rozhodovacími pravomocemi ztrátu (neúspěch) rozloží mezi jednotlivé podílníky, zatímco úspěch (zisk) si větší měrou ponechají sami. Shrnuje také řadu argumentů ukazujících na rozdíl mezi investováním vlastních a cizích peněz zejména s ohledem na investiční rizika a následně ostře kritizuje lehkovážné chování „polovzdělaných“ makléřů řídících se mechanicky základními poučkami (ti jsou dnes postupně vytěsňováni umělou inteligencí).

Téma knihy je značně aktuální, zejména s ohledem na současnou pandemii koronaviru, a pomáhá pochopit některé průvodní jevy této zcela mimořádné situace. Nesouhlasím však s hodnocením ze zadní strany obálky, že je to „dosud nejlepší Talebova kniha“, za tu pořád považuji Černou labuť, spíše se mi jeví jako kniha nejkontroverznější. Autor odkládá povinnou korektnost a občas se uchyluje k netaktním výpadům a vyřizuje si účty se všemi, které nemá rád. Poměrně často se vrací k dílčím tématům svých předchozích knih, které čtenář nemá šanci zasadit do kontextu, pokud je nečetl. I v této knize se setkáme s oblíbenými postavami lehce autobiografického ctnostného intelektuála Nera a Tlustého Tonyho, zbohatlého a nikterak vzdělaného přistěhovalce se sklony k mafiánským praktikám, který má na peníze ten správný „cit“ a nakonec poslouží dobré věci. Obě protikladné postavy spojuje víra v černé labutě, které mohou v očích Nera vést až k dějinným zvratům, zatímco pragmatický Tlustý Tony je vnímá jako příležitost zbohatnout. Tím, že jsou tak vzácné, je třeba „pracovat málo, ale umět to přesně načasovat“.

Nassim Nicholas Taleb: Nasadit vlastní kůži: skryté asymetrie v každodenním životě. Incerto.Přeložil Jan Kalandra, Paseka, Praha 2019, 324 stran, ISBN: 978-82-7637-025-8.

Abychom si přiblížili metafory, na nichž autor ukazuje skryté asymetrie v každodenním životě, uvedu otázky, které si klade hned v úvodu knihy a postupně na ně odpovídá: Proč by chirurg neměl vypadat jako chirurg? Proč píší historikové o válkách místo o míru? Jak je možné, že se političtí kandidáti s pokřiveným charakterem jeví skutečnější než byrokraté s dobrým stranickým životopisem (aneb proč podléháme populistům)? Proč uctíváme Hannibala? Jak by měla být řízena diplomacie? Proč racionalita znamená jen a pouze přežití? O jakou hlubší logiku se opírá přijímání rizika? To, co všechny otázky spojuje, je rozdíl mezi opravdovostí a zdáním, skutečností a reklamou, silou a siláctvím. Chirurg, co vypadá jako řezník, se mezi ostatními chirurgy, kteří vypadají jako chirurgové, musel prosadit svými schopnostmi. Lidi oslovuje autenticita vůdce řídícího frontu z první linie, nikoliv z tepla štábu (jakkoliv se z první linie bitva zpravidla nevyhrává, volby však ano). Za prokletí modernity považuje prosazování se těch, kteří umějí dobře vysvětlovat (= žvanit), aniž by pochopili podstatu věci (= efektivně konali). Přináší i obecný pohled na cenotvorbu, na mzdy (víc by měli mít ti, kteří nasazují kůži) a společenskou prospěšnost (proč je někdy lepší mít sice líné, ale loajální zaměstnance nežli činorodé a efektivní, leč ve svůj vlastní prospěch jednající nájemné pracovníky). Nejlepší definicí úspěchu je vést čestný život (je nečestné nechat za sebe umírat druhé). Za připomenutí dnes stojí kořeny hojně citovaného rčení „všichni jsme na téže lodi“, které popisuje sdílení společného rizika. Tyto kořeny sahají do Lex Rhodia z 8. století př. n. l. „Je-li zboží hozeno přes palubu za účelem odlehčení lodi, musí být ztráta kryta rovným příspěvkem všech.“

Pozoruhodná je Talebova úvaha o roli novinářů. Ti jsou z obecného nasazování kůže vyjmuti, aby je to nesvádělo k tržní manipulaci (vychvalování určitého produktu s cílem zvednout jeho cenu). Tím se však společnost vystavuje riziku nekompetentnosti pramenícího v beztrestnosti omylu a manipulaci kolektivním názorem, která vede až k přeludům. Mimoděk se také v textu dozvídáme (např. v úvahách o přijetí občanství jako o závazku platit daně) pár podrobností o tom, jak funguje svět peněz. Abych Talebovu knihu nehodnotil jen z úhlu jednoho poměrně specifického odvětví, podívejme se na příklady z mimofinančních kruhů, které uvádí a jimiž dokládá potřebu „nasazovat kůži“. V kapitole o asymetrii nadvlády menšiny na několika příkladech ukazuje, jak jen relativně malá (10 až 15 procent), leč dostatečně asertivní menšina prosadí svůj zájem na úkor většinové populace. Čtenáře z vědeckých kruhů možná pobaví kapitola Intelektuál, ale debil (IAD). Taleb zde popisuje situace, v nichž „kancelářské krysy (tj. pomocný personál) jednají jako ti na place, kteří jsou motorem společnosti… IAD si myslí, že by lidé měli jednat v nejlepším zájmu společnosti, a pochopitelně znají ten nejlepší zájem… IAD nedokáže přirozeně odhalit sofistiku… Typickému IAD dělá problém rozlišovat mezi satirou a doslovností… Proto pozor na holiče, který se rozhodl udělat vám operaci mozku.“

Kapitola Babička kontra psychologové nám připomene hodnotu mezigeneračního přenosu zkušeností, protože babička s dědečkem nasadili svou kůži (a kůži vašich rodičů, potažmo i tu vaši), zatímco váš psychoanalytik vystavuje vaše konto vlastní volatilitě. K témuž motivu se vrací v kapitole Riziko a racionalitaem>: „Ne vše, co se děje, se děje z nějakého důvodu, ale nic, co přežije, nepřežije bezdůvodně.“ Citátem ze závěrečné kapitoly Logika risku pak můžeme opět volně navázat: „abyste uspěli, musíte nejprve přežít“, jinými slovy ruskou ruletu nelze hrát s pravděpodobností 83 % úspěchu (1 : 5) donekonečna. Při opakované expozici, kdy každý jeden neúspěch je fatální, je systém silně nelineární, snesitelné riziko selhání bývá většinou na úrovni ca 0,001 %. Naivní empirický příměr, jehož podstatu IAD na rozdíl od vaší babičky nikdy nepochopí (např. na COVID-19 umřelo v Číně méně lidí než na dopravní nehody za stejné období), vychází z „nesmyslného srovnání multiplikativního systémového rizika z oblasti tlustých konců s nemultiplikativním, idiosynkratickým rizikem z oblasti tenkých konců“ pravděpodobnostního rozdělení. Tlusté konce odpovídají „extrémovu“ a multiplikativním rizikem je např. pandemie. Tenké konce odpovídají „průměrovu“, v němž rizika podléhají Chernoffovým mezím (pro matematické vyjádření nechť si laskavý čtenář nalistuje technický dodatek). „Je tedy racionální vyhnout se systémovému krachu.“

V závěrečném shrnutí autor poněkud autoritativně odvozuje cenu životních zkušeností: „od člověka s černým vousem poslouchejte argumentaci, ale ignorujte závěry. U člověka s bílým vousem argumentaci přeskočte, ale závěry se řiďte.“ Z technického dodatku pak zopakuji zásadu pravděpodobnostní udržitelnosti: „Jednotka musí jakékoliv riziko podstupovat tak, jako by ho měla podstupovat opakovaně – s určitou frekvencí – po celou svou zbylou délku života.“ Talebova kniha je nepochybně komplikovaná, málokdo dokáže skloubit filozofii s formální logikou a pravděpodobnostní matematikou, nicméně právě v současné situaci je velmi potřebná – populárně popisuje řadu zdánlivě nepochopitelných jevů a společenských preferencí. Zamýšlíme-li se nad otázkou, co by mělo následovat dál, doporučuji vrátit se k předchozímu titulu Inferna Antifragilita. Pravděpodobně nás čeká celkové přenastavení společnosti, a bude mimořádně důležité, komu umožníme, aby ho realizoval.