Sádlovo Theatrum mundi

Jsme tak říkajíc z jedné party. Totiž Sádlo a já. A to by snad ani nemělo být, aby Jarka Metelka recenzoval Mirku Dušínovi. Podle nepsaných pravidel by mu to měl udělat někdo z Kočičí pracky, třeba Štětináč, nebo ideálně Dlouhé Bidlo osobně. Jenže tohle je zvláštní případ, tahle Sádlova Krajina!. On totiž kdo to na vlastní kůži nezažil, ten těžko uvěří. Já sice taky nezažil všechno, ale docela dost z toho, co je tam vypsáno. A na základě onoho částečného očitého svědectví ti podle nejlepšího vědomí a svědomí říkám, milý čtenáři: Všechno je to, ó hrůzo!, pravda pravdoucí.

Takže až si, milý čtenáři, budeš připadat jako v neznámém pokřiveném světě, vyhozený z konceptu a nedůstojně vedený za nos, tehdy věz, že to všechno neoddělitelně patří k Sádlově věci. Nejen k Sádlovi samotnému jakožto k autorovi, čili k Sádlově metodě. Všemožných autorských ujetostí je přece plná literatura, takže to by samo o sobě možná nestálo za řeč a za recenzi. Jenže tohle je přece jenom jiný, vážnější případ. Co se nám tady odhaluje jako ujeté, je vedle autora především svět sám. Kouzelný ujetý svět, ve kterém se jako novodobý Mácha prochází okouzlený, neméně ujetý autor. Svůj k svému. A právě tato jednota vnitřního a vnějšího dělá z Krajiny! knihu mimořádně pravdivou a hodnou pozornosti.

…Credibile est, quia ineptum est. Takové myšlenky jsou opovážlivé, nepatřičné, nevhodné, je to nemožné –, a právě proto je to jisté, a právě proto tomu věřím. Ať už to dávný Tertullianus myslel jakkoliv a všelijací církevníci po něm, pro mě je onen podivný berberský apologeta především prvním surrealistou. (Anachronismus a rouhačství k tomu, já vím…) A zatímco on to takhle nandával latinským gnostikům, nandává to Sádlo po téměř tisíci letech dnešním inženýrům a geometrům Všehomíra. Byla by to od něho drzost a nemístná opovážlivost, kdyby zároveň nebyl nezpochybnitelným praktikujícím vědcem, který zatraceně dobře ví, co je to racionalita, jaké jsou její způsoby a meze a za jakých okolností ji lze a nelze, totiž tu racionalitu, adekvátně používat.

Sádlo nám s pomocí mnoha konkrétních reálií a na řadě konkrétních příkladů ukazuje svět, jaký také může být, pokud radikálně změníme východisko. Radikálně, avšak v každém okamžiku reflektovaně. Je to veskrze básnické dílo, které u světa co nejtěsněji pobývá, protože se ho neštítí a bezmezně mu důvěřuje. Takže to ani náhodou není dílo vědecké, protože věda má, minimálně od svého raně novověkého založení, vlastnost právě opačnou: Nedůvěřuje světu, a proto ho podrobuje „výzkumu“, čili přikládá na něj prizmata zcela určitého druhu. More geometrico. Tantum rationaliter. Oba dva dnes už zhola nekomplementární způsoby vztahování jsou přece primárně věcí filosofického, tj. mravního rozhodnutí. Jak se do světa volá, tak se svět ozývá. Volání vědcovo, o tom není pochyb, dává velice dobrý smysl. Historicky vzato je východiskem z přemíry barokní iracionality. Jedny možnosti se tím otevřely, jiné uzavřely. Baroko skončilo, zapomeňte.

Sádlo světu důvěřuje, protože se tak rozhodl, a ono rozhodnutí je pozváním ke zcela neortodoxní a přitom nadmíru rafinované hře. Je to strhující hra se zrcadly. A jako mávnutím kouzelného proutku jsme opět v době raně barokní, v zrcadlové síni z doby manýrismu. A že se nám Sádlovo volání může zdát nerozumné? Už jenom číst to je opovážlivé, nepatřičné, nevhodné. Osvěžující a děsivé zároveň. Ale stojí rozhodně za to, to procházení sádlovskou barokní krajinou, kde se to hemží nejrůznějšími pastičkami, schválnostmi a spekulacemi (speculum = zrcadlo). Vskutku podivné divadlo je takový svět!

Jaké nám, čtenářům, z účasti na podobném divadle kynou odměny? Libidinosní především. Takovému světu lze vskutku sladce propadnout! Dopustíte-li to, budete se, občas mefistofelsky, občas dobrosrdečně, chechtat na každé stránce. Co navíc? Takto svedený čtenář se o krajině možná dozví víc, než by se dozvěděl z libovolného kompendia z oboru krajinné ekologie. Pravda, chce to určitou dávku vlastní terénní zkušenosti s krajinou a přírodou obecně, zejména s tou živou. A především smysl pro podobný druh poetiky. (Je známá věc, že se různé poetiky pohříchu vzájemně vylučují.) Zjevně to nebude zkušenost úplně pro každého. Za pokus o podlehnutí však tenhle Sádlo rozhodně stojí.

Návdavkem je dobré připojit, že kniha je upravena velice vkusně. Je příjemná na pohled i na omak. Redaktoři, grafici i tiskaři tu odvedli vynikající práci. Jako že to určitě neměli jednoduché. Zvláště ti první jmenovaní.

Jiří Sádlo: Krajina! Průchod okolím v příkladechKodudek, Praha 2019. 222 stran, ISBN 9788090631151